Přihlásit se k odběru zdroj Fantasy Planet Fantasy Planet
vše o fantasy, sci-fi a hororu na jedné planetě - nejvíce informací o dění na české fantasy scéně
Aktualizace: před 2 hodiny 2 min

Dvacetiny s Fantasy Planet: vydavatelství audioknih Tympanum.cz představuje Alchymistu

7 hodin 25 min starý

Jméno brazilského spisovatele Paula Coelha jste už určitě někdy někde slyšeli, a pokud ne přímo jméno samotného autora, pak názvy některých jeho románů určitě. Minimálně Vyzvědačka Mata Hari a Alchymista by vám mohli znít povědomě. A právě Alchymista je naším vyvoleným kouskem, na který bychom rádi upozornili, protože tenhle příběh nám zní víc než sympaticky. A miliony lidí, kteří si ho pořídili jako papírovou knihu v mnoha světových jazycích, nám určitě dají za pravdu.

O čem tedy Alchymista je? Když to hodně zjednodušíme, tak o cestě za osobním štěstím. Hlavním hrdinou románu je mladý pastýř Santiago, jemuž se vrací sen o jakémsi ukrytém pokladu u pyramid v Egyptě. Mladík si nechá sen vyložit u jedné cikánky, a ta mu – světe div se – řekne, že by měl svůj sen následovat a jít hledat onen poklad. Kdyby osud Santiagovi nepřivál do cesty jistého starého muže, tak by patrně zůstal pěkně u svých oveček. Muž mu totiž vypráví o Osobním příběhu, který má každý člověk, ale ne každý jej dokáže prožít. Santiago se tedy nakonec rozhodne následovat svůj sen a vyrazí do Egypta.

Román není nijak rozsáhlý (přibližně 4 a půl hodiny) a společně s vypravěčem Lukášem Hlavicou ho klidně sfouknete za jedno odpoledne. Samozřejmě opět přikládáme odkaz, abyste si mohli poslechnout krátkou ukázku.

A pokud by se vám Coelho zalíbil, můžete si od něj na tympanum.cz dopřát i jiné audioknihy – Vyzvědačku, Čarodějku z Portobella, Nevěru nebo třeba Poutníka: Magův deník.

Dvacetiny s Fantasy Planet: Tympanum.cz představuje Zaklínače

1. Červenec 2020 - 7:38

Nikdo snad nepochybuje o tom, že sága Andrzeje Sapkowského o Zaklínači Geraltovi z Rivie patří v Čechách mezi jedny z nejoblíbenějších – a fanoušci prskají pokaždé, když jakákoli forma její adaptace neodpovídá jejich představám. Všichni jsme zažili ne zcela úspěšné pokusy o filmovou nebo seriálovou adaptaci. Naštěstí ale známe i povedené a úspěšné počítačové hry a vyvedenou deskovou hrou. A díky vydavatelství Tympanum.cz si můžeme pouštět příběhy o Bílém vlkovi i do uší.

Vydavatelství Tympanum může nabídnout kompletní pentalogii (Krev elfů, Čas opovržení, Křest ohněm, Věž vlaštovky a Paní jezera), kterou si můžete koupit jedno CD po druhém, anebo jako komplet pěkně všechno naráz. Nechybí ani volně navazující román Bouřková sezóna nebo sbírka povídek Meč osudu. Takže nejen fanoušci téhle ságy, ale i úplní nováčci si přijdou na své a vyberou si, co jim nejvíce padne do noty.

Úplným nováčkům by určitě přišlo vhod menší představení. Sága vypráví příběh Geralta z Rivie, který si vydělává zabíjením všemožného nebezpečného příšerovského sajrajtu. Osud jej svede dohromady s mladou princezničkou Ciri, o níž se musí postarat a zachránit ze spárů všech, kteří chtějí zneužít jejích schopností a skutečnosti, že je poslední dědičkou svého království!

A jestli jste menší perfekcionisté a nemáte rádi, když vám vydavatelé mění vizuální podobu a narátora s každým novým dílem, tak vás tady můžeme uklidnit, protože všechno má jednotný slušivý kabátek a celý příběh o Geraltovi, Cirille, Yennefer, Marigoldovi, Triss a dalších uslyšíte z úst Martina Fingera. A některé ze zmiňovaných postav najdete i na obalech jednotlivých audioknih.

U každé z nabízených knih jsme připravili proklik abyste si mohli pustit ukázku, protože vám chceme ušetřit čas hledáním a klikám navíc.

Dvacetiny s Fantasy Planet: Představujeme vydavatelství audioknih Tympanum

30. Červen 2020 - 8:48

Inu, než se vrhneme na některé zajímavé tituly, které můžete u Tympana pořídit, tak určitě neuškodí nějaké menší představení tohoto vydavatelství.

Tympanum se specializuje na tvorbu a prodej audioknih ze všech možný žánrů od fantasy přes science fiction, detektivky, thriller, humor, beletrii (českou i světovou), historii nebo třeba romantiku. Prostě víceméně jakýkoli žánr, po jakém vaše srdce zatouží. Na tvorbě se podílí známí čeští hudebníci, režiséři a herci jako třeba Tomáš Juřička, Aleš Procházka, David Matásek, Viktor Preiss, Josef Somr, Ivan Trojan, Andrea Elsnerová a další. V průběhu roku 2014 se vydavatelství Tympanum stalo zakládajícím členem Asociace vydavatelů audioknih – cílem tohoto sdružení je podpora vydávání mluveného slova a jeho propagace v České republice.

Za zmínku určitě stojí to, že některé audioknihy jsou opatřeny Braillovým písmem jak na obalu, tak na samotných CD. Nakladatelství se tak snaží podporovat význam audioknih pro nevidomé. Tympanum navíc spolupracuje s Knihovnou a tiskárnou pro nevidomé Karla Emanuela Macana a občanským sdružením Mluvící kniha, jimž pomáhají podílem na zisku k dalšímu rozvoji.

A kde můžete prolézt a zakoupit si něco z nabídky Tympana? V prvé řadě můžete zavítat na jejich webové stánky www.tympanum.cz, kde najdete celou jejich nabídku, která jde přefiltrovat podle toho, co právě hledáte. A když vás něco zaujme, jsou zdarma k dispozici menší ukázky. Krom projíždění virtuálního katalogu máte možnost si na těchto stránkách rovnou i něco koupit, a to ve fyzické podobě, či ve formátu MP3 do jakéhokoli média, která k poslechu používáte. Samozřejmě vám nic nebrání prolézt i regály v knihkupectvích, protože když už tam budete, nemusíte prolézat jen obyčejné papírové knihy, ale můžete zabrousit i do koutku s nabídkou audioknih.

Nabídka Tympana je vskutku široká, a tak jsme se rozhodli vytipovat několik zajímavých titulů i mimo fantastiku, protože rozšíření literárních obzorů nikomu neuškodí! Ale to už třeba zase zítra.

Dvacetiny s Fantasy Planet: Soutěž s audioknižním nakladatelstvím Tympanum

29. Červen 2020 - 12:02

Nakladatelství Tympanum nám věnuje do narozeninové soutěže 5 poukazů na vybrané audio tituly.

 

 

Jediné, co musíte udělat, je správně odpovědět na pár otázek!

Kam odpovědi poslat? Na náš redakční mail: soutez@fantasyplanet.cz

Do kdy to musíte stihnout? Do 5. července 2020.

A pro lepší orientaci uveďte do předmětu AUDIO.

 

A zde jsou naše zvídavé otázky:

  • Co znamená slovo tympanum, které si nakladatelství zvolilo pro svůj název?
  • Kdo pro nakladatelství Tympanum namluvil sérii Hra o trůny od George R. R. Martina?
  • Jmenujete tři novinky, které Tympanum vydalo.
  • Jaké knihy od Bena Aaronovitche Tympanum vydalo a kdo je namluvil?
  • Kdo namluvil Stopařova průvodce po Galaxii?

Hledejte a pátrejte – přejeme hodně štěstí!

Prokletá věž: Ne vždy dostanete to, co vám slíbili

28. Červen 2020 - 19:30

Čtenářské očekávání je zatracená past! Líbila se vám rozjásaná, poetická a místy až pohádkově laděná Píseň oceli? Pak vězte, že Prokletá věž je z úplně jiného těsta. Michaela Merglová ukazuje tvář, kterou lehce poodhalila v antologii Ve stínu magie. Tahle fantasy je mnohem temnější, drsnější a neúprosnější, přesto však obsahuje ty nejryzejší prvky definující žánr. A Merglová ukazuje, že vyprávění má v krvi a dokáže svým vypravěčským stylem doslova posadit čtenáře na zadek s otevřenou pusou.

Kniha mnoha tváří

Pokud je něco na Prokleté věži zajímavé, pak je to rozhodně variabilita celé knihy v průběhu čtení. Děj je totiž členěn do několika pomyslných bloků, které postupně posunují čtenářská očekávání aby byla následně zmuchlána, zahozena a čtenář se upnul k úplně jinému očekávání.

Začátek je tak nějak klasický a jde přesně podle osnovy, kterou lze očekávat po přečtení anotace. Banda zlodějů doslova živoří a jejich teritorium i bývalé přátele přebírá do svých služeb nebo posílá na věčnost nový vládce podsvětí. Bandě vedené bývalým šlechticem Kubrúnem začíná hořet za zadkem a potřebuje peníze, aby se zdekovala z města a mohla hledat lepší život. A tak se rozhodnou udělat poslední velkou „ránu“ a vypravit se do starobylé věže opředené kouzly a pověstmi, Věže srdcí.

V tu chvíli si to ještě neuvědomíte naplno (zejména proto, že tomu nebudete věnovat tolik pozornosti), ale autorka začíná formovat vztahy mezi postavami, což bude v pozdějších fázích knihy nesmírně důležité. Hlava bandy Kubrún vytáhne z vězení elitního zloděje, Lišáka. Ten je bývalým partnerem Lovky, další členky bandy, a z jeho strany jiskra ještě zdaleka nevyhasla. Jenže Lovka to cítí jinak, teď je jejím „chlapem“ Myšín, mladší, silnější a pohlednější muž.  Jen ten šarm a trocha toho intelektu mu holt občas chybí.

Jak jste pochopili, rozehrává první fáze knihy situaci, představuje hlavní hrdiny a vymezuje hranice vztahů. A zároveň dává nahlédnout do minulosti postav, byť zatím jen povrchně. Vše směřuje k tomu, aby družina vyrazila do věže. Jenže když se tak stane, budete mít nejspíš pocit, že to vzali docela narychlo a autorka vykreslila vztahy dost povrchově. A protože nakonec vlastně ani nedojde na žádné pořádné přípravy, o kterých je několikrát řeč, nezbude než doufat, že to autorka „nějak“ dožene v další části.

A ještě jednu důležitou věc jsme zapomněli zmínit: nepřátele. Je představen nový šéf podsvětí a především záporáci, kteří jdou našim hrdinům po krku. Jeden je chytrý, druhý je jeho silný a hloupý poskok (jak klišovité!) a třetí má nadání odolávat ranám tím, že se na chvilku změní v pouhý vzduch. Tihle zloduši totiž sehrají v Prokleté věži také svůj part.

Co se skrývá ve věži?

Druhá pomyslná část příběhu zahrnuje cestu do věže na magické bárce s nepřáteli v zádech a snahu proniknout do tajuplné stavby a čelit jejím nástrahám. Příběh dočista mění svůj charakter, a pokud jste někdy hráli Dračí doupě nebo DnDčko, budete mít pocit, že tohle by byl bezvadný dungeon i pro vaši družinu. Vztahy na chvíli ustoupí do pozadí a prim hraje dobrodružství, pasti, zámky… Ale Merglová naznačuje věci příští (i když opět netušíte co hledat). Nakonec dojde na konfrontaci s nepřáteli a odhalení nejen skutečného významu výpravy do věže. Na scéně se zjeví i mocný čaroděj – stvořitel věže…

Tahle část je zajímavá svým pojetím – vše je zapomenuto a jede se odznova a ve zcela odlišném duchu. Vyprávění o průchodu věží je svěží, poutavé a je zřejmé, že Merglová má fantasy v krvi. Doslova jí budete zobat z ruky a možná si budete říkat proč takhle nevypadá celá kniha. Jenže i tahle fáze končí dost brzo a nečekaně.

Takže asi takhle

Nyní je čas na krátké intermezzo. Zabývat se budeme prací s příběhem. Autorka totiž využívá několik zajímavých postupů. Určitě si všimnete, že se některé pasáže v příběhu opakují. S postupujícím časem vždy k dané pasáži něco málo přidá, ať již pár dalších vět nebo pohled na celou situaci z pohledu jiné postavy – to podstatné je, že celá situace se tím dostane do zcela nového světla nebo kontextu. Rozvíjet příběh a vztahy mezi postavami (zejména Lovkou a Lišákem) tímto způsobem vyžaduje řemeslnou zručnost – a já se nebojím opakovat že ta Michaele Merglové rozhodně nechybí.

Druhá věc je, že první dvě „fáze“ knihy jsou v podstatě jen předehrou, která má čtenáře připravit na skutečný účel a cíl Prokleté věže. Dlouho budete mít pocit, že to „není ono“, očekávání i díky předchozí Písni oceli budou nejspíš mnohem výše. Ale dočkejte času. Trochu na škodu je, že příběh je ve své podstatě generický; originality příliš nepobral a nestydí se pracovat s omletými postupy i archetypálními postavami. A právě proto vás nejspíš překvapí, co nakonec autorka dokázala v rámci příběhu „uvařit“.

Pokud lze něco knize vytknout, pak je to slabší atmosféra v první části a také fakt, že městská spodina mluví jako by se za občasné sprosté slovo, které jí ujede, styděla. Místy budete mít pocit, že Merglová je na temnou fantasy „moc hodná holka“; ona i ta lovestory v podtextu není zrovna dobře ukrývaná a sladké podtóny moc k drsně laděnému příběhu nesedí. Na druhou stranu je fakt, že Prokletá věž je plná krvavých a brutálních scén, jen to autorka neumí (nebo spíš účelově nechce) tak dobře prodat jako jiní brakaři z Epochy.

Poslední věcí, o které se zmíníme, jsou různé dějové zlomy a zvraty. Některé jsou očekávané, jiné naopak vůbec. Pokud příběh k něčemu směruje, proč to lámat pře skoleno a za každou cenu se snažit šokovat? Kdepak, Merglová si umí vybrat vhodnou chvíli a „trhnout“ příběhem v místě, kde to nebudete vůbec čekat. A rozhodně nepočítejte s tím, že by se s někým zacházelo v rukavičkách.

Jdeme do finále

A pak přijde pomyslná třetí část. PRÁSK!! Je to jako rána mezi oči. Velmi rychle pochopíte tuhle autorčinu hru a budete žasnout, že jste si toho nevšimli dřív. Začnou se vynořovat kostlivci z minulosti, každá další scéna je pro postavy boj o holý život na hranici maximálního psychického vypětí. Budete si představovat jak se Michela Merglová ďábelsky usmívá a v některých scénách budete intenzivně přemýšlet, jak by téhle dámě asi slušela svěrací kazajka.

Najednou děj nabere zběsilé tempo a všechny předchozí škatulky a rozpaky jsou zapomenuty. Prokletá věž je totiž dokonalá psychárna. Minulost každé z postav se vynořuje zpět na povrch aby zaútočila na podvědomý strach, věci vyřčené doposud jen napůl jsou dopovězeny a krev teče proudem. Hodná teta Míša (autorka promine) je nadobro pryč a čtenář bude hltat jednu stránku za druhou až do úplného závěru. Zlom přijde nečekaně a o to funkčnější je.

Konečně pochopíte, proč všechny ty vztahy byly jen ledabyle nakousnuté, proč autorka nešla do určitého bodu příběhu příliš v této oblasti do hloubky. Přišli byste o spoustu překvapení a dramatických scén, o velkou část z požitku, který tento chytře vystavěný příběh nabízí.

Michaela Merglová holt umí. Zpočátku se možná Prokletá věž může tvářit jako promarněná šance, kterou nezachrání ani několik zajímavých nápadů; ale v momentě kdy pochopíte, kam to všechno mělo směřovat, vás příběh chytne a nepustí. Za tuhle koncepci si autorka zaslouží velkou pochvalu.

Je to dramatické, temné a krvavé. Je v tom láska, emoce, nepřátelství i čiré šílenství. A taky magie a hrdinství a vraždy a krev. Po dočtení nezbývá než říct: „Sakra, to bylo vážně dobrý. Nečekaně dobrý.“

Michaela Merglová: Prokletá věž

Vydala: Epocha, 2020

Obálka: Žaneta Kortusová

Počet stran: 464

 Cena: 299 Kč

Dvacetiny s Fantasy Planet: Mystery Press představuje své největší hvězdy

28. Červen 2020 - 17:28

Jako první se podívejme na Steva Robinsona. Tento Angličan se zaměřuje na takzvané genealogické thrillery. Genealogii se věnuje i v soukromém životě, a jeho první kniha s názvem Stopy v krvi byla inspirována autorovým pátráním po dědečkovi z matčiny strany. Mimochodem, genealogie je věda zkoumající vztahy mezi jedinci na základě jejich společného rodového původu.

Robinsonův hrdina Jefferson Tayte rozhodně není typickým akčním hrdinou. Má nadváhu, je tak trochu podivím a libuje si ve studiu knih, rodokmenů a podobných nezážiných věcí. Má ovšem talent narazit při zkoumání zdánlivě banálních věcí na spojitosti, které jeho samotného nebo někoho z jeho okolí dostanou do pořádných problémů.

V češtině vydal Mystery Press prozatím šest autorových knih – a vyšetřované případy jsou značně různorodé. Stopy z minulosti zavedou hlavního hrdinu mezi anglické učence, mezi oběti potopených vraků, do nacistického Německa nebo nebezpečně blízko templářům…

Po Stopách v krvi, Hlubokém hrobu, Poslední anglické královně, Ztracené vládkyni, Spříznění a Smrtících hrách se nyní chystá i sedmý případ Jeffersona Tayta s názvem Dopisy od mrtvého.

 

Doslova tváří Mystery Pressu se však stal jiný angličan – Tim Weaver. Tim byl úspěšným novinářem a redaktorem řady časopisů, ale i přesto se rozhodl věnovat se spisovatelství naplno – a této volby rozhodně nemusí litovat. Jeho thrillery dosáhly úspěchů nejen prodejních, ale autor získal i prestižní ocenění National Book Awards.

Zvláštností je, že v českém překladu vyšel jako první až pátý díl série, Hon na mrtvého. Ten se zdál Mystery Pressu ideálním způsobem jak představit hlavního hrdinu, Davida Rakera. Tento vyšetřovatel je specialistou na pátrání po nezvěstných osobách, ale i Raker má při odhalování talent neomylně kopnout do vosího hnízda a způsobit tím (nejen sobě) pořádný poprask.

Rakerovy případy mají mnohdy mysteriózní nádech, aby se ukázalo, že téměř vše je vysvětlitelné pouhým rozumem. Oproti Robinsonovým knihám jsou Weaverovky klasickým thrillerem – pátrání, přestřelky, rvačky, kladení všetečných otázek a odhalování lží a polopravd. I hlavní hrdina je mnohem akčnějšího ražení, byť stále žádný superčlověk.

Počet vydaných případů Davida Rakera dosáhl v češtině již kulaté desítky. Sám autor navštívil Prahu a je s českým vydavatelem v čilém kontaktu.

Můžeme tedy doufat, že Bez slitování, Hon na mrtvého, Muž bez minulosti, Němé oběti, Není cesty zpět, Údolí mrtvých, Zlomené srdce, Ztracený, Žena mého života a novinka Není cesty zpět brzy dostanou další přírůstek do populární série.

Kočka myši nenechá – stejně jako Josefína nepřestane mluvit policii do řemesla

27. Červen 2020 - 16:30

Kočka myši nenechá je již čtvrtým knižním (k tomu je ovšem třeba připočítat ještě dvě ryze e-bookové novely) případem Josefíny Divíškové. A Marie Rejfová se díl od dílu lepší! První dva díly byly spíše roztomilou maloměstskou vyprávěnkou s detektivním podtextem zaměřenou na kupu veselých příhod, zatímco díl třetí s názvem Kdo maže, ten jede už byl plnohodnotnou promyšlenou detektivkou se vším, co k žánru patří. A čtvrtý díl je bez přehánění ještě lepší!

Josefína Marplo… – pardon, Divíšková

Jako první je vhodné představit hlavní hrdinku, kolem které se každý z případů motá. Josefína „má to nejhorší“ z žen počínajícího středního věku: chlapa v nedohlednu a navrch je povoláním učitelka, i když původně „jen“ malířka. Kromě toho je enormně zvídavá a nebojí se ptát přestože to není mnohdy právě vhodné. A ještě jednu špatnou nálepku Josefína dostala: kde se tato dáma pohybuje, tam se poslední dobou vraždí.

Josefína žije v domě se sestrou, která je dost od rány a snaží se celou rodinu srovnat pěkně do latě, což se jí ale moc nedaří. Mezi lidmi v městečku má pověst podivínky, protože se nebojí ani nějakého toho půllitru či skleničky a na morálním kreditu jí nepřidává ani její milostný život. Občas je vidět se svým učitelským kolegou Jakubem Stehlíkem, ale mnohem víc ji srdce táhne ke komisaři Tvrdíkovi, který je ovšem k její smůle zadaný (byť nepříliš šťastně). Z logiky věci vyplývá, že když se Josefína motá kolem Tvrdíka, kecá mu s chutí do řemesla – a mnohdy je úspěšnější než její profesionální kolega. Poté, co se Josefína přistěhuje z Prahy k sestře do Brodu, se můžou místní maloměstské tamtamy přetrhnout, protože je rozhodně o čem drbat.

Navíc měla Josefína velmi moudrou babičku: moudra této noblesní dámy se neustále prolínají Josefíniným životem a vrací se železnou pravidelností, aby vykouzlila úsměv na tvářích čtenářů.

Cesta z maloměsta

Marie Rejfová vyprofilovala pro čtenáře zajímavou hrdinku a připravila pro ni živnou maloměstskou půdu. Autorce sice chvíli trvalo vybalancovat množství humorných scén a maloměstských eskapád oproti detektivní složce, postupem času našla půdu pod nohama a v předchozí knize i novele dostupné pouze jako e-book Kdo má za ušima už nabízí detektivku, kterou si fandové žánru užijí na plné pecky.

Ale konec chození kolem horké kaše, protože v Brodu už se zase vraždí. A tentokrát přímo v místním pivovaru! Kromě očekávaných podezřelých se k případu přimotá také jeden řádně naštvaný zubař, Josefíny syn se svým kamarádem… A bůhví, kdo se do celé věci ještě přimotá. Samozřejmě nemůže chybět ani policejní vyšetřovací tým včetně komisaře Tvrdíka.

Během vyšetřování dost nečekaně vyplave na povrch mnohem více souvislostí, než by se na první pohled zdálo. Rejfová se během předchozích knih autorky řádně vypsala, a ke čtenářově spokojenosti posunuje děj, předkládá falešné stopy a umně mlží kolem vraha. Zároveň však nachází prostor pro další svérázné postavy a humorné scénky, které však nepůsobí prvoplánově, ale dobře zapadají do děje.

Výsledkem je, že Kočka myši nenechá působí v konečném důsledku jako detektivka v odlehčeném tónu a s propracovanou zápletkou. Josefína tentokrát není tou zoufalkou toužící po chlapovi, ale racionálně a uvěřitelně působící ženou, což je výrazná změna. Člověk by řekl, že si to „všechno konečně sedlo“.

To jste vědět neměli

Sympatické je i zpracování postav. Většina podezřelých má nějaké tajemství, které se objeví až v průběhu vyšetřování. Často dotyčného značně posune v žebříčku podezřelých, ať již nahoru nebo dolů.

Do panoptika ztřeštěných hrdinů se přidává i Josefíny syn – vysokoškolák, flákač a seladon, se svým technicky založeným přítelem. Orloj rotujících figurek se rozroste i o zaměstnance pivovaru a několik pracovníků pohostinství; jen Jakub Stehlík tentokrát chybí. Rejfová se naučila s postavami pracovat tak, aby se zvládly vyprofilovat, byly uvěřitelné – a zároveň je občas nutí dělat trhlé věci, které však působí nenásilně a zapadají do vzorců chování. Díky tomu může manipulovat se čtenářem a předkládat mu falešné stopy; v danou chvíli vždy jasně víte kdo byl pachatelem, aby následné vyšetřování ukázalo, že i tentokrát s největší pravděpodobností ostrouháte.

Obecně vzato – případy Josefíny Divíškové konečně dostávají ty správné grády a Marie Rejfová srší nápady, humorem a především nečekanými (ale logickými) zvraty. Jestliže v předchozím případu bravurně zvládla variaci na „záhadu zamčeného pokoje“, tentokrát už servíruje opravdu plnokrevnou klasickou detektivku, u které se budete při čtení minimálně zeširoka usmívat.

PS: A abychom nezapomněli – i tentokrát vypadá grafická úprava knihy opravdu skvěle a myší motivy Josefíně sluší!

Marie Rejfová: Kočka myši nenechá

Vydal: Mystery Press, 2020

Obálka: Daniel Špaček

Počet stran: 256

 Cena: 329 Kč

Dvacetiny s Fantasy Planet: Mystery Press představuje Marii Rejfovou

27. Červen 2020 - 6:07

Marie Rejfová je sice rodačkou z Prahy, ale dlouhou dobu žila v Žatci a v současné době pracuje jako učitelka v mateřské škole ve Varnsdorfu.  Už z tohoto stručného popisu vidíte, že má autorka relativně blízku k životu na menším městě i k učitelské profesi, což jí při psaní detektivek s Josefínou výrazně pomohlo.

První vydané knihy však byly určeny mládeži. Čarověník a o rok později vydané pokračování Sestra smrt ukázaly, že práce s postavami je autorčinou silnou zbraní. Člověk se nediví, že učitelka v mateřské školce přemýšlí o vraždách, a tak byly detektivky poměrně logickým krokem.

Jako první spatřila světlo světa e-booková novela Kdo má pod čepicí a jen o pár dnů později první maloměstská detektivka s názvem Kdo jinému jámu kopá. Názvy ve stylu lidových rčení jsou poznávacím znakem případů Josefíny Divíškové – druhý román totiž nesl název Komu straší ve věži, další krátká e-booková novela se jmenuje Kdo má za ušima a třetí vražda v Brodu pak se nese ve znamení hesla Kdo maže, ten jede.Aktuální novinka nese název Kočka myši nenechá.

Rejfová se doslova vyřádila a stvořila plejádu komických i vážných postav v čele se samozvanou vyšetřovatelkou Josefínou, která do všeho strká nos a v rámci pouličních tamtamů získá informace i tam, kde uniformovaný policista nemá šanci. Hlavní hrdinka bývá srovnávána se všetečnou slečnou Marplovou, ale ryze českou mentalitu příběhu nelze upřít – a právě ona dělá podstatnou část kouzla.

Marie Rejfová se zlepšuje s každým dalším dílem, a pokud máte rádi humor v kombinaci s detektivní prací, pak po vás Josefína koketně pomrkává!

 

Novinky z Epochy: třetí Elementum, Kotletův Underground v audiopodobě a Prokletá věž, nová temná fantasy Michaely Merglové

26. Červen 2020 - 21:45

Třetí díl série Elementum právě vychází

Alex si myslel, že má válku proti bratrovi vyhranou, ovšem osud tomu chce jinak. Bratři jsou totiž spjati sudbou, která nelítostně váže jejich životy. Alex se snaží zjistit, jak onu sudbu zlomit, zatímco Zek zůstává v ústraní. Nebojuje se, ale ulice města se i tak plní strachem. A jakmile je město napadeno Zekovou družinou, Alex vytuší, že ačkoli se nemohou s bratrem zabít, Zek plánuje něco velkého. Něco, co nejen město zničí, ale obrátí ho proti sobě samotnému. A jestli Alex včas nezjistí odpovědi na své otázky, i bez jeho smrti si Zek město podrobí do posledního živého člověka. Včetně Alexe…

Odkaz na knihu: https://www.epocha.cz/kniha/jiri-dittrich-elementum-pokrevni-poselstvi-prvni-vydani-brozovana/

Informace o knize:
Titul: Elementum – Pokrevní poselství
Autor: Jiří Dittrich
Ilustrace na obálce: Žaneta Kortusová
Grafická úprava obálky: Lukáš Tuma
1. vydání, vazba – brožovaná, 125 x 200 mm, 600 stran
MOC 399 Kč

 

Underground vychází jako audiokniha 

Praha City je šťastné město. Deset milionů obyvatel zde přežívá díky výdobytkům moderních technologií, zatímco zbytek Evropy se propadl do chaosu. Nikdo nepochybuje, že je to pravda, tvrdí to přece City News!

Jenže Petr Vachten ty sračky ignoruje. Přišel o nohu ve válce s Poláky, a když hořela Ostrava, v CN hlásili, že jeho divize táhne na Krakov. Ale ta válka už nikoho nezajímá. Stejně jako Ostrava. Protože Praha City je šťastné město. Jen v něm nějak snadno umírají lidé, kteří si to nemyslí. Třeba ženy z kultu digitálních čarodějek.

František Kotleta v podobě, v jaké ho neznáte, v postapunkovém románu, futuristickém, temném a divokém jako podzemí stanic U-metra. Nově také jako audiokniha.

Odkaz na audioknihuhttps://audioteka.com/cz/audiobook/underground?_src=topMain
Odkaz na knihuhttps://www.epocha.cz/kniha/frantisek-kotleta-underground-prvni-vydani-brozovana/

Informace o audioknize
Délka: 8 hodin 44 minut
Autor: František Kotleta
Interpret: Petr Kubes
Vydavatel: Audiotéka, Nakladatelství Epocha
Formát: MP3 ke stažení
Cena audioknihy: 299 Kč
MOC: 299 Kč

Prokletá věž, novinka od autorky Písně oceli

V uličkách kolem přístavních doků šlo o život vždycky. Jenže teď tu začínají mít problémy i někdejší páni temných zákoutí a nočních přepadů. Nový vládce zlodějského podsvětí jde tvrdě po své konkurenci a všem jeho protivníkům začaly krušné časy.

Lovka a její banda musí zmizet. Bez peněz se ale nový život začíná těžko, a tak se rozhodnou pro zatraceně riskantní akci, na kterou ale potřebují dostat z vězení nejlepšího zloděje všech dob. Jenže ten celou partu před lety zradil, a i když jsou to jen oni, kdo jej dělí od zhoupnutí se na provaze, najít ztracenou důvěru nebude jednoduché. A to je ještě čeká ta nejtěžší zlodějna všech dob – poklad v prastaré čarodějné věži. Odměna ovšem stojí za to.

Nový román Michaely Merglové přináší plnokrevné fantasy dobrodružství ze světa, kde se dýka a odvaha dokážou postavit i mocné magii.

Odkaz na knihu: https://www.epocha.cz/kniha/michaela-merglova-prokleta-vez-prvni-vydani-brozovana/
E-kniha: https://www.palmknihy.cz/ekniha/prokleta-vez-206426

Informace o knize:
Titul: Prokletá věž
Autor: Michaela Merglová
Ilustrace na obálce: Žaneta Kortusová
Grafická úprava obálky: Lukáš Tuma
1. vydání, vazba – brožovaná, 115 x 180 mm, 464 stran, 114. svazek z edice Pevnost
MOC 299 Kč
Cena e-knihy: 179 Kč

 

Duše má, proč jsi ve mně tak ztrápená?

26. Červen 2020 - 17:24

Jeremy Bremen je vědec. Matematik a fyzik, teoretik chaosu. Taky telepat, s dobrými i špatnými následky téhle nadpřirozené schopnosti. Jistě by stálo za to občas vidět do myšlenek lidí, v jednom z častějších podání telepatie je však tahle libůstka vykoupená až příliš velikou daní – neutišitelným chaosem hlasů, „neurohlaholem“, ze kterého by jeden snadno zešílel. Nefalšovaný Danajský dar.  Nejinak je tomu i v případě Pusté duše.

Není proto divu, že se Jeremy zamiluje právě do Gail a Gail do něho – i jeho vyvolená je obdařena podobnou schopností, která má mezi nimi účinek jakéhosi mentálního přístavu klidu, kotvy, která je dokáže upoutat do ticha. Jenomže v době, kdy je Jeremy na té nejlepší cestě za významným vědeckým objevem, který by telepatii vysvětlil, Gail onemocní. Takovým tím stylem, ze kterého není návratu. Tím začíná Jeremyho očistná a sebedestruktivní cesta Amerikou a cesta do hlubin pekla, po vzoru Danteho Božské komedie, na kterou román nezřídka odkazuje.

Dan Simmons má v rámci žánrové literatury výsostnou pozici autora, který je podepsaný hned pod několika nejvýraznějšími díly posledních dekád (Zpěvy Hyperionu, Ilion/Olympos, Terror, Hladové hry) a zároveň hranice žánru překračuje jak svým autorským zápřahem (cizí mu nejsou i žánry thrillerů či detektivek), tak čtenářským přijetím. Jeho tvorba je v dobré míře zmapovaná i u nás, přesto se v ní jistě stále skrývají kousky, které jsou skrytými poklady, přestože neovlivňovaly historii žánrů. Třeba právě sci-fi (s důrazem i na ono „sci“) thriller Pustá duše, který ve světě poprvé vyšel v roce 1992 pod názvem The Hollow Man.

I přes Simmonsovu ohromující bibliografii byste hledali jen málo tak ryzích, emotivních a intimních scén, jaké jsou ty mezi Jeremym a Gail, obzvláště v pokročilejší fázi její nemoci. V kontrastu s touto retrospektivou je Jeremyho současnost, v níž ho bůh/autor vláčí z bláta do louže, z deště pod okap a pak do sraček. Jeremy si projde útrapami hned několika pulpových žánrů (survival horor, gangsterský thriller) a čtenář jen nestačí zírat, co všechno si pro něj Simmons vymyslel a přesto dokázal zachovat vážnou tvář. Nakonec, právě tyhle momenty Jeremymu ukazují, jak moc chce přežít, přestože si ještě poměrně nedávno myslil něco docela jiného.

Dan Simmons tak ukázal, že pro odehrání povedeného, čtivého, myšlenkově i příběhově naditého příběhu nepotřebuje tisíc stran – obratně to zvládá i na pro něj netradiční ploše tří set stránek. A přestože se Pustá duše nikdy nezařadí mezi autorova nejopěvovanější díla, mezi jejichž tituly se v  bibliografii na wikipedii bude vždy tak nějak držet ve stínu, rozhodně by neměla ujít čtenářské pozornosti. Ať už jste Simmonsův fanoušek, nebo jste od něj nikdy nic nečetli.

Dan Simmons: Pustá duše

Vydal: Mystery Press, 2019

Překlad: Alžběta Lexová                  

Obálka: Daniel Špaček

Počet stran: 304

 Cena: 349 Kč

Dvacetiny Fantasy Planet: Mystery Press představuje Dana Simmonse

26. Červen 2020 - 12:40

Dan Simmons, rodák z amerického státu Illinois, patří mezi starší generaci autorů. Narodil se v roce 1948, ale první úspěchy na literární scéně až v roce 1982 se svojí povídkou Řeka Styx teče proti proudu. Jeho románovým debutem byla v roce 1985 hororová Píseň Kálí.

Od roku 1987 se stal Simmons autorem na plný úvazek a v roce 1989 přišlo jeho životní dílo: Hyperion. Na konto této knihy již bylo řečeno snad vše myslitelné a ceny Hugo, Locus a Seiun těmto slovům dávají za pravdu. Následovalo několik dalších navazujících děl, které můžete znát i v českém překladu.

Simmons však zůstal věrný hororu. Do této kategorie pak částečně kromě Dětí noci nebo Doby mrchožroutů patří i výše zmiňovaná Pustá duše, román o muži s nadáním číst myšlenky ostatních. Jenže když zemře jeho manželka, která byla pomyslnou bariérou mezi světem a plnou silou Jeremyho nadání, náhlý nával cizích myšlenek hrozí hlavního hrdinu zničit. A tak se dává na útěk…

Kromě některý non-fiction knih se Simmons pohybuje i na poli detektivky. V českém překladu můžete znát sérii Hardcase s detektivem Kurtzem v hlavní roli. Páté srdce vydal Mystery Press v roce 2016. Jedná se o velmi netradičně pojatý případ Sherlocka Holmese. Simmons ho spíše než akční detektivku – a to ačkoliv se vrací k Sherlockovým kořenům a představuje hlavního hrdinu jako rváče a milovníka návykových látek – pojal jako sondu do dobové americké společnosti. Ano, slovutný detektiv se vydal vyšetřovat do USA. Simmons se rád rozepíše a jde mnohdy do velkého detailu, čemuž odpovídá i počet stran knihy. Zajímavým prvkem také je, že detektiv sám sebe považuje za fiktivní postavu, s čímž se musí on i jeho okolí nějakým způsobem vyrovnat.

I přesto, že díla vydaná Mystery Pressem nejsou tak známá jako Hyperionská série, na kvalitě jim to neubírá. Dan Simons má sice specifický styl psaní (tedy popisný a trochu rozvláčnější), ale získaná ocenění rozhodně nejsou náhoda a nejednoho čtenáře dokáže doslova uchvátit.

Ve stínu slunce může být pěkně horko

24. Červen 2020 - 16:16

Vesmírem se potulují tajemní Korzáři. Přepadají, drancují a vraždí. Děsuplné je, že je ještě nikdy nikdo neviděl. Nikdo netuší jak vypadají nebo jaké jsou rasy; po jejich nájezdech totiž nezbývá nikdo, kdo by mohl promluvit. Oproti lidským vesmírným lodím mají mírnou technologickou převahu, a zdá se, že ztráty na životech pro ně nejsou žádným problémem.

Na počátku byla vražda

V hlubinách vesmíru zuří bitva. Nepřátelé mají výraznou palebnou převahu, a tak lodi UTSS Salamis nezbývá než spěšně uskutečnit hyperprostorový skok, uniknout z dosahu nepřátelských zbraní a zabránit tak svému zničení. Únikem a spěšnými opravami škod si ovšem pouze kupuje čas, než ji nepřítel znovu lokalizuje…

Počátek knihy Ve stínu slunce se nese v duchu klasické military sci-fi. Jakub Mařík představuje v úvodu větší množství postav klíčových pro chod a fungování lodi a stihne popsat i kvapný únikový manévr. Netrvá však dlouho a ráz textu se razantně změní. Těžiště události se přesouvá na palubu poškozené lodi UTSS Salamis a dění nabírá mnohem komornější charakter. Vesmírné bitvy musí na chvíli ustoupit do pozadí.

Během oprav poškození je nalezeno mrtvé tělo jednoho ze členů posádky. Okamžitě je zahájeno vyšetřování celého incidentu; v tu chvíli se kniha na delší dobu změní v nefalšovanou vesmírnou detektivku. Hledání důkazů, výslechy podezřelých ale i několik přestřelek v rámci boje o život, které na palubě kosmické lodi působí velice efektivně…

Postupem času se ukazuje, že mrtvé tělo je pozůstatkem průniku Korzárů na palubu lodi. Pátrání po nepřátelských agentech mezi členy posádky se začíná rozbíhat na plné obrátky – a do toho se nečekaně na scéně znovu objeví nepřátelská loď.

Mezi kladivem a kovadlinou

Jakub Mařík je známý tím, že rád ve svých dílech střídá žánry. A to je i případ knihy Ve stínu slunce: kombinace military sci-fi s výraznou stopou detektivky rozhodně není obvyklá, ale funguje na výbornou. Užijete si mrazivou a zneklidňující atmosféru i několik šokujících okamžiků během odhalování stop a hledání infiltrátorů, ale také dobře napsané akční scény (zejména v závěru knihy) čítající boje na palubě lodi i mezi vesmírnými plavidly navzájem.

Autor dokázal dát příběhu působivou gradaci. Krůček po krůčku dostává posádku UTSS Salamis pod psychický tlak, protože nepřátelským agentem může být kdokoliv a času na odhalení rychle ubývá. Zlomovým momentem je vynoření korzárské lodě. Od této chvíle je třeba bojovat s nepřítelem hned na dvou frontách a otěže přebírají akční scény. V tuto chvíli někteří členové posádky začínají pod tlakem panikařit a propadat beznaději, a tento pocit je autorem skvěle přenesen i směrem ke čtenáři.

Ve stínu slunce je čtivou knihou plnou napětí a překvapení s elektrizující atmosférou. Tuto netradiční syntézu military sci-fi a detektivky doslova zhltnete jedním dechem. A pozor – v osučasnosti se už chystá další pokračování s názvem V ledovém sevření.

Dvacetiny s Fantasy Planet: Mystery Press představuje Jakuba Maříka

24. Červen 2020 - 9:12

Jakub Mařík vystudoval na vysoké škole právní administrativu, následně ale pracoval v transportní firmě. V současné době se však živí zejména jako překladatel; jeho jméno můžete znát například z populární série Lovci monster, s. r. o..

Pro jeho spisovatelskou dráhu byl přelomový rok 2006, během kterého zvítězil hned ve dvou literárních soutěžích – ve Vidoucích zabodovala povídka Nahanni a O lahvičku Miruvoru ovládla povídka Srdce hory. Od té doby publikoval další povídky různých žánrů ve všemožných sbornících, ale vydání svého prvního románu si počkal až do roku 2014. Jednalo se o šestý díl série Kladivo na čaroděje s názvem Drsné sny.

A protože Jakub Mařík rád střídá žánry, jeho další knihou je military sci-fi říznuté detektivkou s názvem Ve stínu slunce.

 

A co nám Jakub Mařík přeje?

Fantasyplanet letos slaví 20 let. Je to krásný věk, který si jistě zaslouží gratulaci olbřímích rozměrů, i když to mé gratulantské maličkosti nemile připomíná, že nejenže si už pamatuji dvacet let staré události, ale dokonce jsem v té době už měl občanku. Čas vážně letí jako blázen, ale Fantasyplanet zraje jak kvalitní víno a já jí přeji nejméně ještě dalších pět úspěšných dekád, abych se pak mohl všem chvějícím se stařeckým hlasem chlubit, že jsem byl u toho, když začínala.

Lars. Prostě Lars. Chápeš?

23. Červen 2020 - 5:46

Zkušený mazák v oboru by měl poslouchat svoji intuici. Ale když Larsovi bývalý parťák nabídne super kšeft, zavře projednou soukromý detektiv své intuici pusu i přes tušení nějaké levoty. Samozřejmě – je v tom proklatě krásná ženská, a taky bohatý přestárlý slizoun, o kterého by si bez jeho prachů ta kočka neopřela ani kolo. Nebo by si o něj možná opřela auto – v rychlosti tak od šedesátky za hodinu výš.

Snadné věci jsou ty nejtěžší

Lars přijme zakázku, o které zprvu vcelku pochybuje. Peníze dostane až po jejím dokončení, a že se vše zadaří není nikde psáno. Celá záležitost se zdá být poměrně jednoduchá – usvědčit pracháčovu ženu z nevěry, aby starého hamižníka rozvod (samozřejmě, kvůli té jeho nové sexbombě) finančně příliš nebolel. Vše je však podstatně komplikovanější, protože Lars musí nejdřív celou tu avantýru zinscenovat; samotné pořízení záznamu s explicitním obsahem je už jen pomyslnou třešničkou na dortu. Jasně, tenhle chlapík je třída, takže se mu všechno povede na výbornou. Jenže jak se ukáže, byla tahle zakázka jenom první kapka před pořádnou bouří, a Lars díky téhle službičce zapadne do pořádné žumpy.

Kniha Říkají mi Lars je prvotinou Daniela Grise. I když – v souvislosti s tímto spisovatelem se vyrojily mnohé dosti divoké spekulace ohledně skutečné identity tohoto autora. Jeho životopis ukazuje na to, že Gris je buď milovník legrácek, nebo záměrně čtenáře „krmí“ velmi všeobecnými, leč humornými pseudofakty, o čemž svědčí i jeho fotografie Jokera, kterou se prezentuje. Všemožné hlasy tvrdí, že na prvotinu je to zkrátka až moc řemeslně dobré a vypsané. Nezbylo, než se zeptat přímo autora v rozhovoru.

Ale konec bulváru, zpátky ke knize. Autor využil osvědčený vypravěčský postup, kdy nás nejprve prostřednictvím krátkého intermezza zavede až na téměř samotný konec případu, a následně se postupně vrací po Larsových stopách od prvního telefonátu s nabídkou práce až do momentu vylíčeného na počátku knihy a ještě kousek dál. Vše je vyprávěno z pohledu samotného Larse (tedy v ich-formě, pokud preferujete odborné termíny), který mluví bez příkras, a vylíčí vše, co se mu v danou chvíli odehrávalo v hlavě. Styl vyprávění dokáže čtenáře vtáhnout do děje – hovorová čeština mu dává přesně ten správný drsný punc a šmrnc, který k hlavní postavě patří, a který byste od člověka podobné ražení očekávali. Některé scény vyloženě volají po audioknižním zpracování – podány drsným charismatickým chraplákem by byly zkrátka fantastické!

Pravdou je, že na prvotinu je tohle dílo vážně nadstandardní. Gris dokáže téměř po celou knihu držet slušné tempo a napjatou atmosféru, má cit pro zvraty a drobná překvapení, zkrátka řemeslně je vše provedeno velmi solidně.

Práskni do toho, Larsi!

Zmíníme se i o stylu vyprávění, i když v tom asi máte dávno jasno. Autor vsadil na osvědčený a populární pulp plný hovorové češtiny. Lars je prostě drsňák, a přesně tomu odpovídá i jeho pojetí příběhu. Sem tam přiletí nějaká trefná ironická hláška, akcí se nešetří a klidové scény jsou proložené přítomností Jacka Danielse, dam zvlhlých v příslušných partiích & jiných chlapáckých propriet. Je však třeba uznat, že autor trefil přesně tu správnou míru a nepřetáhl testosteronové chlapáctví přes únosnou mez, při které už se hrdina stane namachrovaným frajírkem.

Pilířem celé knihy je hlavní hrdina. Mimochodem, Lars se mu říká podle Larse Ulricha, bubeníka kapely Metallica. I náš Lars totiž s oblibou řeže do bicích, což u něj funguje jako terapie, během které se vybije a vyčistí si hlavu – samozřejmě v dokonale odhlučněné místnosti, protože klepání sousedů by mu kazilo rytmus. Kromě toho je tento čtyřicátník solidně fyzicky zdatný, umí střílet, a má spoustu přátel ve svém bývalém zaměstnání, takže nějaká ta službička pomáhající mu v pátrání naštěstí není žádný problém. Má však také mozek v hlavě, což se ukazuje být silná devíza. Aby si mohl v klidu odpočinout nad sklenkou Jacka Danielse s ledem, pořídil si dokonce vlastní bar kde od otvíračky hraje Metallica nebo jiné rockové nářezy. A kdyby to nedejbože vyšlo a podařila se pořádná „rána“, má v plánu odstěhovat se do domku v moři. No řekněte, není tenhle chlapík k nakousnutí?

Gris dokázal detektiva dobře vybalancovat – nedělá z něj supermana a nevrhá ho hlavou napřed do situací, ve kterých si často bere u jiných hrdinů pud sebezáchovy dovolenou (a pak už jen přijde na pohřeb). Občas, jako každý chlap, dokáže i přísně racionální Lars v přítomnosti krásné dámy vypnout mozek a začne provádět neskutečné blbosti. Udělá pár minel a přešlapů, nevšimne si zjevných věcí; díky tomu působí během celé knihy uvěřitelně. Zkrátka – Lars není dokonalý, spíš naopak. Čtenářky si ho zamilují na první dobrou, čtenáři budou tiše závidět.

I průběh Larsovi práce má hlavu a patu – řeší věci pěkně postupně, nemá k dispozici žádné supertechnologie; i tady budete věřit, že takhle nějak by to opravdu mohlo všechno probíhat. Ale ano, je v tom kus nadsázky, ale v podstatě nic není přešvihnuté do extrému a nebije to výrazně do očí. Pravda je, že občas si tenhle chlapík zničehonic vzpomene na dávného známého, který by mu mohl pomoc, a o kterém doposud nebyla v knize řeč, ale takových situací naštěstí není moc, a rozhodně celé vyprávění nikterak nedegradují.

Ironicky vtipný je i závěr knihy, kdy si konečně Lars utřídí veškerá fakta a důkazy, aby zjistil, že byl vlastně celou dobu za osla, kterému mávali před nosem mrkví, a on jí slepě následoval. Poměrně brzo se dá odhadnout, jak případ skončí, ale je to spíš metoda pokus omyl než aby z děje bylo úplně jasné kdo koho vlastně podvedl a jak se to všechno ve skutečnosti odehrálo.

Kapitolou sama pro sebe je několik závěrečných stran. Dobře, většina čtenářů dokáže žít s myšlenkou, že bude nějaký další Lars, resp. další kniha s tímto sympatickým hrdinou, ale způsob, jakým si Gris čtenáře zaháčkoval, je zcela nehumánní, a citlivější jedinci budou psát protestní petice do Mystery Pressu, Bruselu a na Hrad… Protože jestli má rád autor vtípky, tak tohle byl opravdu podařený žert, za který by zasloužil pár facek.

Říkají mi Lars možná není úplná pecka. Jenže tak už to u tohoto žánru zkrátka bývá – nejde úplně o dokonalost detektivní složky, ale především o styl, jakým je kniha vyprávěna. A právě to je jeden z hlavních důvodů, proč má kniha svoje kouzlo. Druhým tahákem je charismatický hlavní hrdina, který bez vážnějších problémů celý příběh utáhne; zápletka sice není kdovíjak komplikovaná, ale má odpich, k tomu připočtěte nějaké ty hlášky; a výsledkem je neuvěřitelně zábavná jízda.

 

Daniel Gris: Říkají mi Lars

Vydal: Mystery Press, 2018

Obálka: Lukáš Tuma

Počet stran: 240

Cena: 249 Kč

Dvacetiny s Fantasy Planet: Mystery Press uvádí soukromé očko Larse

22. Červen 2020 - 10:10

S Danielem Grisem jsme již v minulosti měli na Fantasy Planet  co do činění a vyhrabali jsme pro vás z archivu tenhle rozhovor. Víc se autorově osobě zřejmě vrtat nemusíme.

A co se týká Larse: poprvé se tenhle sympatický chlapík objevil v knize Říkají mi Lars, která vyšla v Mystery Pressu v roce 2018. Tenhle Pražák si vůbec nebral servítky a svým prvním případem rovnou loupil srdce čtenářů a spodní prádlo čtenářek.

Pokud hledáte soukromé očko, které do toho umí říznout, pak je Lars váš člověk. Ono se mu totiž říká Lars podle toho chlapíka z Metallicy – bubeníka Larse Ulricha. Podobně jako on i náš Lars mlátí do bubnů za zvuků Metallicy, jen holt ve zvukově izolovaném sklepě a kapelu si k tomu pouští z parádní zvukové aparatury. Kromě toho má rád pěkné ženy, kvalitní hodinky, dobrý alkohol a je majitelem baru.

Dřív býval policistou, ale časy se mění, a Lars se rozhodl protloukat se podsvětím na vlastní pěst. Jeho první případ je poměrně snadný – ohlídat a zkompromitovat nevěrnou paničku. To by člověk nevěřil jak si na takhle triviální věci můžete nabít hubu. A Lars vám to rád odvypráví.

Jeho první případ Říkají mi Lars  je drsnou a říznou detektivkou plnou černého humoru a hlášek. Kromě toho je hlavní hrdina sympaťákem s mozkem v hlavě a přítelem na telefonu v případě potřeby, takže mu věci jdou dost od ruky. Zároveň je to však pořád jenom člověk (a chlap navrch!), což mu naopak věci občas dost ztěžuje. Každopádně si tohohle drsňáka rychle oblíbíte a jeho život v podobě nepřetržité řady průšvihů vás pohltí. Kniha se totiž čte opravdu skvěle – děj odsýpá, hlášky se sypou a vše dotváří jadrná hovorová čeština.

A pokud vám něco z téhle knihy utkví v hlavě, pak to bude závěrečný cliffhanger.

Naštěstí už je na světě i druhý díl s názvem Lars láme kosti, který několik věcí vyjasnil. Druhý případ soukromého očka se opět nese v podobném duchu. Lars mlátí do lidí nebo do bubnů a kromě toho má za úkol strážit mladičkou popovou hvězdičku s velmi obskurním jménem. Lars se cítí jako geront na gymnáziu, protože popová hvězdička je o hodně mladší a zapadnout nějak nenápadně do jejího života je… problém. Jenže jednou Lars tuhle zakázku vzal, tak už nemůže vycouvat.

I podruhé se dočkáte nahláškované detektivky, vysoce čtivé a svižné. Že je Lars správňák, drsňák a sympaťák asi není třeba znova zmiňovat. A že je i prvotřídní detektiv z předchozího textu taky určitě vyplynulo.

Takže: pokud máte rádi českou detektivku a hrdiny s vlastním názorem a mozkem v hlavě, pak je tu Lars k vašim službám!

Marie Domská – vítězka Ceny Karla Čapka 2019 v kategorii novela chystá svoji první knihu!

21. Červen 2020 - 17:29

Rádi podpoříme dobrou věc – a tahle kniha rozhodně vypadá zajímavě. K její prezentaci jsme si dovolili využít materiály zaslané samotnou autorkou. Slovo má tedy Marie Domská.

Marie Domská

Pár slov o autorce

Marie Domská se narodila v roce 1982 a žije v Černé Hoře nedaleko Brna. Vystudovala učitelství a také několik let učila angličtinu a češtinu. Nyní se živí jako nehtová designérka. Psát začala v patnácti letech, a to převážně fantasy. V poslední době se více věnuje sci-fi. První sci-fi povídka Noe vyšla v časopise Ikarie (dnešní XB-1). Další s názvem Ujasnit si hranice získala třetí místo v soutěži Daidalos (2018). Za největší úspěch považuje vítězství novely Kchrat v Ceně Karla Čapka (2019).

Pro koho je kniha určena

Kniha zaujme nejen milovníky sci-fi příběhů, ale dokáže oslovit i čtenáře dobrodružných knih jiných žánrů. Příběhy nejsou přetechnizované, vesmír je jen jistým druhem exotického prostředí. Ráda čtenáře vtahuji do situací, nad kterými musí přemýšlet nebo které se ho emocionálně dotknou.

 

Kdy kniha vyjde

Kniha vyjde ve spolupráci s nakladatelskou platformou Pointa.cz. Finanční prostředky potřebné na vydání knihy se vyberou pomocí předprodeje v crowdfundingové kampani. Během předprodeje bude možné získat nejen knihu, ale i jedinečné bonusy, jako je autorský obraz Kchrata a Erin nebo možnost pojmenovat některou z postav. Kampaň by měla být spuštěna 15. července 2020. Pro bližší informace sledujte facebookové stránky knihy: www.facebook.com/Ichkerat

 

A takhle bude vypadat obálka chystané novinky

A nyní pár slov a samozřejmě ona slibovaná povídka:

Varování je první povídka z připravované sci-fi knihy Kchrat – Ujasnit si hranice.

Na počátku knihy stála prostá otázka: co by lidé dělali, kdyby se první rasa, na kterou ve vesmíru narazí, podobala tomu nejkrvelačnějšímu monstru, jaké jsme si kdy dokázali představit.

V knize píšu o setkání Erin s mimozemšťanem Kchratem, ke kterému dojde za dost zvláštních okolností. Je to příběh o budování důvěry a boření předsudků a mýtů. Ale také o etice, rodině a mezilidských i mezirasových vztazích. Je to dobrodružství zdánlivě bezvýznamné trosečnice, která se chtě nechtě musí vydat cestou zodpovědné a všemi mastmi mazané velvyslankyně.

Knize kromě akce nechybí ani hloubka a jasná motivace postav. V rámci specifického způsobu vyprávění si zahrávám se lží, takže si čtenář nikdy nemůže být jist, co se zvrtne v další povídce. Drobný detail se vzápětí stává hlavní hybnou silou, která příběh nečekaně otočí naruby. Kořením knihy jsou živé dialogy.

 

 

VAROVÁNÍ

Dravec – legendární hororový sci-fi film z roku 2025

 

„Takže to je konec,“ problesklo jí hlavou. Červené světlo nad otvorem po dveřích pohaslo a opět se rozsvítilo, ale najednou jako by jeho poplašné volání už nebylo tak naléhavé. Třeštivý jekot alarmu začal v jejích uších slábnout, až zbylo jen dunění strachu. Už nebyla schopná vybavit si všechny protokoly a znovu projít krok za krokem, co udělala, a jestli na něco nezapomněla.

„Konec,“ zašeptala si pro sebe. Zvuk jejího hlasu uzavřený v helmě skafandru zněl podivně cize. Roztřásla se. „Ještě dlouho ne,“ uvědomila si snad ještě horší věc, „ještě dýchám, ale přesto už je to tady.“

Prsty sevřela dýchací hadici. Neměla by si ji strhnout a ušetřit si dlouhý bolestivý konec? Jak to vlastně bolí, když člověku dojde vzduch? Ne, to nedokáže. Oči se jí zalily slzami.

Záblesk a hřmot dalšího výbuchu ji přiměl schoulit se do klubíčka. Na chvíli propukla v pláč. Ne! Stop! Musí se vzchopit a uklidnit, aby zbytečně nespotřebovávala zbývající kyslík. Soustředila se na svůj dech. A pak si to uvědomila. Zděšeně otevřela oči. Světlo nad její hlavou skutečně pohaslo a alarm utichl. Veškerá energie lodi je nenávratně pryč.

„Ne!“ chtělo se jí křičet. Ale na koho vlastně? Kdo by ji tak slyšel? Neměla by už vidět ten pověstný celý život? Jak dlouhé to bude? Prsty nahmatala okraje helmy a znovu zapřemýšlela, jestli si ji nestrhnout. „Teď,“ vykřikla, ale nedokázala to. Jen srdce se jí rozbušilo jako na poplach.

A pak se přes sevřená víčka zablesklo. Podvědomě se schoulila. Proč neslyšela hluk dalšího výbuchu? Obezřetně otevřela oči. Mohutný stín svítil do koutku skříně, ve které se zaklínila, aby nepoletovala kajutou, když selhala umělá gravitace i všechny pokusy o záchranu. Mimoděk přepočítala všechny členy posádky, které viděla mrtvé nebo umírat, aby se ujistila, že před ní nestojí někdo z nich. Pak jí do zorného pole vplula kostnatá ruka se čtyřmi prsty.

„Co je to?“ polkla zděšeně a skryla hlavu za lokty. Ale vypadalo to jako gesto, ne jako útok. Zarazila se, a pak opatrně vyhlédla.

Stín zopakoval svůj pohyb pomaleji.

„Ptáš se, jestli jsem ok?“ svraštila obočí a pokusila se zaclonit si oči, aby nahlédla za oslňující zář.

„Nezraněná,“ řekla a současně provedla odpovídající gesto, protože netušila, jestli ji cizinec přes dýchací masku slyší. „Až na pár modřin a odřenin,“ dodala v duchu, když se pravý kotník vyčítavě ozval.

„Ok,“ ukázal, že rozumí. „Kolik vzduchu?“ Znal nouzová gesta, která astronauti používali, ale člověk to přece být nemohl. Neznala nikoho tak obrovského. A ty čtyři prsty?

„Jak to mám sakra vědět,“ zašeptala pro sebe a pokusila se vyhrabat ze své skrýše. Náplň měla za zády a ciferník na zápěstí praskl, když prchala do bezpečí a výbuch ji odhodil na zeď.

Cizí ruka se natáhla, aby jí pomohla ven. Světlo se stočilo stranou a ona strnula děsem. V první chvíli jí prolétlo hlavou, že vidí Dravce. Sevřela víčka a pokusila se zklidnit. To musí být halucinace, napadlo ji. Určitě pořád dřepí v té skříni a tohle všechno se odehrává uvnitř mozku trápeného nedostatkem kyslíku.

Cizí tvor jí sevřel zápěstí a zlehka si ji přitáhl k sobě. Kdyby ji to chtělo zabít, už by to udělalo. Přece musela počítat s tím, že ve vesmíru nebudou jen krásní tvorové. A většina toho, co na něm vidí, přece může být unikátní skafandr nebo podivné brnění, argumentovala mlčky, aby se vzchopila.

Pak pootevřela oči, aby si ho znovu prohlédla. „Co jsi?!“ vyhrkla a roztřásla se odporem. „Co jsi zač?“ Přístroj na jejích zádech vydal dlouhý varovný tón informující ji o nebezpečně nízké hladině kyslíku.

Místo odpovědi se otočil a skočil.

„Jak můžeš –?“ Zvedl se jí žaludek, když si uvědomila, že tvor má dlouhý ocas, který mu v prostoru bez gravitace umožňuje skvěle se pohybovat.

Zbytky lodě se otřásly dalším výbuchem a on se k ní naklonil, jako by ji chtěl chránit. Jeho světlo konečně ozářilo to, co považovala za helmu. A při tom pohledu omdlela.

 

O šest let později

Neslyšela ho přicházet. Nikdy ho neslyšela. Dokázal se pohybovat neuvěřitelně potichu i s plnou výstrojí. Ale věděla o něm ještě dříve, než promluvil. Jeho stín totiž dopadl na černou schránku, do jejíhož víka právě vytepala laserem jednoduchý vzkaz.

„Přichtl,“ přečetl skřípavě.

„Přítel,“ zopakovala po něm tak jako vždycky. Věděla, že lépe to vyslovit nedokáže. Ani její jméno nebyl schopen pronést správně, a tak si zvykla, že jí říkal Chritn. Byl voják, a tak se od něj očekávalo, že bude bojovat. Mluvení měli na starost jiní. Ale potřebovala se ujistit, že mu rozuměla. „Snad si toho všimnou,“ dodala.

„Rhdy?“

„Asi ano. A ty?“ sklouzla prsty z rýh nápisu a vzhlédla k němu.

Přikývl. Přejela ho pohledem a překvapeně svraštila obočí. Neměl na sobě nic než prosté kožené brnění, lehce vyztužené plíšky kovu na nejcitlivějších místech. Brnění bylo černé, stejně jako jeho pokožka, takže vypadal jako nahý. U pasu mu chyběl opasek s výstrojí. Ani zbraně nikde neviděla. I když nepochybovala, že je dokonalým vražedným nástrojem i bez nich. Rychlý, tichý a neviditelný v temnotě vesmíru. Kchrat – asi tak nějak znělo jeho hrdelní jméno. Ostré jako výstřel, jako osten na jeho ocase, když prorazí zbroj nepřítele.

„Možná bych si ještě prošla svoje poznámky,“ zapřemýšlela. „Jsi si jistý, že ti nic nechybí?“

Přikývl s náznakem úsměvu.

„Nemáš zbraně?“ napověděla mu.

„Mám všechno, co mám povoleno,“ pronesl ve své řeči. „Máš strach?“

Ušklíbla se a očima zabloudila k přepravní jednotce. Jako by to byla rakev, pomyslela si a mráz jí přejel po zádech. Uloží ji dovnitř. Do krku jí vsune jedno ze svých chapadel a zároveň jí ucpe nos. Pevně ji obejme, aby dýchal za ni a zahříval i živil její křehké tělo v mrazivém vesmíru. Pak je vystřelí směrem k nejbližší lidské stanici. Pár dnů v téhle zvláštní hibernaci a bude mezi svými. Nacvičovali to osmkrát. Pokaždé byla při vědomí, aby věděla, co má dělat. Aby nedávila a nezvracela. Aby se nesnažila dýchat sama, až se probudí. Hlavně aby zůstala klidná a spolupracovala. Byl to zvláštní pocit. Naposledy zůstali propojeni celý den. Dokonce došlo i na bojový trénink, aby si zvykl na její váhu, kdyby se cokoli pokazilo.

„Jestli to nepochopí, zabijí tě,“ zašeptala a přejela mu po paži.

„A o tom byl poslední trénink,“ zachroptěl, až v tom cítila smích. Zapřemýšlela, jestli ho pobavilo, že má strach o jeho život, nebo ta představa, že by mohl zemřít.

Nedůvěřivě si ho přeměřila, a pak se natáhla pro svůj elektronický deník. Posadil se za ni, aby jí mohl koukat přes rameno. Vždycky to tak dělal a ona to brala jako nutnou cenzuru. Přece by ji nepustili domů bez toho, aby si zkontrolovali, jaké informace si s sebou odváží.

Lidská rasa je slabá a zranitelná, začala mlčky číst svůj proslov. Aniž si to uvědomujeme, směřujeme k jejímu zničení. Ne proto, že pronikáme do hlubin vesmíru s naivní představou přátelských setkání. Ale proto, jak se sami ke své rase chováme, jak ji sami znehodnocujeme. Zachraňujeme každého jedince bez ohledu na jeho genetickou výbavu, obcházíme přirozený výběr. Ba co víc, necháváme nemocné a nedokonalé dále se množit. Kazíme tím vlastní genom, zaséváme nemoci hlouběji do své DNA. Zasazujeme si rány, které už možná nikdy nepůjdou vyléčit.

            Zároveň necháváme každému svobodnou vůli rozhodnout se, jak se ve svém životě uplatní. Jestli z něj bude voják nebo vědec, učitel nebo prodavačka. Přitom ti nejschopnější, nejtalentovanější začínají svou kariéru již v útlém dětství. O kolik silnější by byl voják, který by se pro svou roli vojáka již narodil, oproti tomu, který se pro ni rozhodne až v dospělosti?

            Strávila jsem šest let mezi rasou, která se vědomě rozhodla pro svůj bezpečný zítřek. Přepadeni dravými agresivními netvory, na konci hořkého vítězství a na pokraji zničení začali posouvat svoje hranice. Specializovali se. Očistili svoji DNA. Vyvinuli vojáky, dokonalé vražedné válečníky, kteří dokáží přežít i za nejtěžších podmínek, a přitom se spoléhají spíše na své vlastní schopnosti a genetickou výbavu, než na poruchové stroje a nedokonalou technologii.

            Tuto rasu neznáme, nikdy jsme se s nimi nesetkali, přesto oni nás zpovzdálí pozorovali a také chránili. Dovolili nám v klidu dostat se až do bodu, kdy máme zmapovaný náš vlastní genom, kdy dokážeme sledovat a do jisté míry i kontrolovat celý vývoj dítěte až do jeho narození.

S našimi stále četnějšími cestami do hlubin vesmíru se ale jejich utajení komplikuje. A tak se blíží chvíle, kdy nás jejich ochrana opustí, a my zakusíme naplno hrozby nekonečného vesmíru, které nás díky nim doposud míjely.

            Na pozadí těchto skutečností je načase si přiznat, že organizovaná skupina má větší schopnost přežití než jednotlivec, který spoléhá jen sám na sebe, přestože tím vraždíme ducha svobody. V rámci vesmíru je načase myslet jako rasa, jako společnost, která brání nejen své hodnoty, ale především své území, a tím je nelítostný mrazivý vesmír, v němž s naším tělem a s naší křehkou technologií nemáme šanci přežít.

Opravila pár chyb, vždycky tam nějakou zahlédla. Uložila dokument. Zkontrolovala, jestli je přístupný i bez hesla, kdyby se cokoli pokazilo a po nich nezůstal než tento malý přístroj. Pak se otočila. Trpělivě ji sledoval, a pak se pokusil o úsměv. V jeho tvrdých rysech s ústy plnými ostrých zubů to nevypadalo úplně povzbudivě.

„Je divné, že si neberu nic víc,“ špitla a zastrčila si deník za kombinézu.

„Co bys chtěla?“

Nejistě pohodila rukama. „Zásoby? Vybavení?“

„Máš mě,“ ujistil ji už po sté. „Já jsem tvoje přežití. Schránka je vzduchotěsná a odolná, otevírá se zevnitř.“

„Já vím,“ zarazila zavčas jeho výklad. „Nouzový signalizátor?“

Poklepal si na rameno. „Začne vysílat za pět dní. Nepřehlédnou nás.“

Přikývla a zadívala se na dno rakve. Už to není trénink. Teď už je to doopravdy, uvědomila si a v krku jí vyschlo. „Já první, že?“ ujistila se a její touha dostat se domů najednou citelně zeslábla. Podal jí ruku, aby jí pomohl dovnitř.

Položila se na záda a sledovala, jak se nad ni naklonil. Kde končil jeho hrudní plát a začínal krk se mu pohnul cíp zvlněné kůže a chapadlo se začalo soukat k ní. Sejmul jí z tváře dýchací masku, zadržela dech a poslušně otevřela ústa. Za pár vteřin už byli propojeni. Nechala ho dýchat za ni. Spokojeně ji pohladil po vlasech a přitiskl si ji ještě blíž, aby volnou kůží překryl i její nos. Pak jí přes zorné pole přelétl světlý stín medika a cosi ji štíplo ze strany do krku. Během chvilky ztratila vědomí.

 

Procitla pevně přitisknutá k jeho tělu. Jen klid, připomenula si mlčky předchozí trénink. Nejprve zjistit, co se děje, potom dýchat.

Chapadla, která mu rostla ze zad, ji pevněji stiskla, až vyjekla, a on sebou smýkl stranou. Přimáčkl jí ruku a opět se narovnal. Došlo jí, že něco je špatně. Do očí sotva probuzených z hluboké tmy ji bolestivě zaštípalo oslnivé světlo. Ústa i nos měla pevně přilepené k jeho hrudi, viděla jen kousek nad jeho levé rameno.

„K čertu, tak už to zabte!“ zaslechla zřetelný lidský výkřik. Ne ten nesrozumitelný shluk souhlásek a skřeků špatně napodobujících lidskou řeč, ale jasně artikulovanou větu. Po těch letech mimo lidskou společnost jí chvíli trvalo, než pochopila, co říká.

Trhla jazykem a pohnula zuby, aby mu dala znát, že už je při vědomí. Chapadlo v jejím krku sebou cuklo a začalo se soukat ven, jinak ale sevření jejího těla nepovolil. Svět nad jeho rameny se houpal. Viděla jen šmouhy postav. Znenadání se dal opět do pohybu, až se jí udělalo špatně, jak se prudce otočil a uskočil.

Lidský výkřik bolesti ji přiměl pokusit se celý proces odpoutání urychlit. Vzepřela se, aby pootočila hlavu. Chapadlo ji bolestivě škráblo do krku. Zavrčel její jméno.

„Žije!“ zařval někdo. „Pohnula se!“ Ten hlas jí byl nějak povědomý.

„To nevíš jistě,“ namítl druhý člověk.

„Zastřelí to už někdo?!“ naléhal známý hlas.

„Ne!“ pokusila se vykřiknout. „Hlavně nestřílet, vy tupci,“ dodala v duchu. Ještě pořád svíral její obličej, takže nevydala ani hlásku. Vymanila ruku z jeho sevření a zamávala jí.

„Viděls to?“ ozval se zoufalý hlas.

„To znamenalo stát,“ potvrdil mu druhý. „Stáhněte se!“

Alespoň jeden má špetku rozumu, zadoufala.

„Erin! Erin, slyšíš nás?“

Daniel? došlo jí náhle. Je možné, že je to Daniel? Kchrat se prohnul, uskočil a převalil se. Přilehl jí ruku, kterou se pokoušela ukázat, že je v pořádku.

„Zabte to! Kurva, hned to zabte!“ zaječel Daniel.

„Nestřílet!“ vydal jasný rozkaz ten druhý a Kchrat se konečně zastavil.

Cítila, jak ztěžka oddechuje. Nebylo snadné dýchat za dva a bojovat se zátěží. Nemluvě o času, který strávil v cestovní jednotce závislý jen na svých tělesných zásobách.

„Slyší nás a je ok. Viděl jsem její gesto. Stáhněte se! Tak dejte tomu prostor!“

Kchrat se konečně sehnul, opřel se dlaněmi o zem a povolil sevření. Cuknul chapadlem ven z jejího krku a uvolnil i její nos. Ještě vteřinku, říkala si v duchu a usilovně potlačovala dávení. Opatrně ji položil na zem a chapadla zvolna sklouzávala po jejím těle. Už už chtěla zahlédnout jeho oči s výrazem spokojeného souhlasu, že se může nadechnout sama. Ale nedíval se na ni.

A pak ji znovu sevřel a škubl sebou. Jeho ocas jen o vlásek minul její hlavu doprovázen třesknutím výstřelu a následován bolestným výkřikem nepřítele. Jeho pohyb byl ale příliš náhlý a sevření nepevné. Ostrý konec dýchacího chapadla ji bolestně škrábl v ústech. Pak od ní odskočil.

„Řekl jsem nestřílet!“

Převalila se na břicho. „Nechte ho!“ chtěla vykřiknout, ale jen zachroptěla a rozkašlala se. Někdo k ní přiběhl.

Odstrčila cizí ruce a pokusila se rozhlédnout. Kde je Kchrat? Nesmí ho zabít.

„Přítel,“ zasyčela. Hlasivky se bolestně stáhly a vyplivly další krev.

„Nadechni se, Chritn,“ zazněl prostorem jeho hrdelní skřek.

K čertu, měla se nejdřív nadechnout, vynadala sama sobě. Svět před očima se rozhoupal přílivem čerstvého vzduchu, a pak ztratila vědomí.

 

Probrala se na lůžku. Zběsile zamrkala, aby zaostřila na své okolí a vzepřela se na loktech.

„Ještě chvilinku,“ zašeptal muž vedle ní. Až teď si uvědomila, že má na krku přístroj, který pomalu opravuje škody napáchané Kchratovým chapadlem. „Vítejte zpět, slečno Marthenová.“

„Kde je?“ pokusila se promluvit, ale jenom zasýpala.

„Simone, slečna Marthenová je už při vědomí,“ zahlásil do komunikátoru na své levé tváři a usmál se na ni. „Nemluvte, prosím. Jsem doktor –.“

Rozhodně odstrčila jeho ruku i s přístrojem a sklouzla z postele. Svět se rozkolébal, ale ustála to.

Jak je na tom? Může mluvit? stěží zaslechla hlas z doktorova sluchátka.

Ještě pořád měla na sobě jejich cestovní kombinézu. I deník zůstal schovaný v kapse. To bylo dobré znamení. Pokud ji nestačili převléct, znamenalo to, že nebyla v bezvědomí dlouho. Rychle se rozhlédla. V kajutě kromě doktora a běžného lékařského vybavení nebylo nic. Tedy Kchrat tam nebyl. Nejistě zamířila ke dveřím.

„Ještě ne,“ odpověděl doktor Simonovi a ochotně ji podepřel. „Kdybyste mi dala ještě minutu –.“

„Kde je?“ zašeptala, co to šlo, a hodně otevírala ústa, aby její otázku pochopil.

„– mluvila byste,“ dokončil svoji větu, a pak si povzdechl. „To se ptáte na toho dravce?“

Přikývla.

„Je v pořádku,“ potřásl hlavou a vyvedl ji ven. „Tedy, alespoň doufám, že je v pořádku. Rozhodně ale není zraněný. Danielova střela minula. Jen… Kašle jakýsi hlen. Kolegové si myslí, že je to krev, ale já bych hádal, že má spíš potíže s dýcháním. Ale víc asi těžko někdo zjistí. Nikdo si netroufá s ním navázat kontakt.“

Erin mlčky přikývla.

„Vyrážíme k hangáru. Zřejmě chce našeho hosta vidět,“ zahlásil znovu.

Erin vyčkala pár vteřin, jestli se Simon neozve, a pak stiskla doktorovo zápěstí, aby prstem ťukla na jeho hodinky. „Jak dlouho jsem byla mimo?“ napnula hlasivky až do bolesti.

„Asi půl hodiny.“

Čekám na místě, přišla konečně odpověď. Pospěšte si, Evansi. Všichni mají nervy na pochodu. Kdybych tu nebyl, už by to zastřelili.

Spletí chodeb se dostali až k hangáru. Doktor kývl na stráž a ti neochotně zadali kód zámku. Mohutná vrata se otevřela a za nimi se chvělo silové pole. Jeho deaktivaci už provedl doktor sám a sotva prošli, opět ho aktivoval.

Nebylo pochyb o tom, kde se Kchrat nachází. Ve spodní části hangáru u jedné z průzkumných lodí bylo rozmístěno několik vojáků v plné zbroji s prsty neklidně poklepávajícími na spouštích zbraní. Jen dva metry od nich se chvěla slabší stěna mobilního silového pole a za ní se černala Kchratova cestovní rakev. Patrně ji lidé po vyložení ještě ani nestačili odnést do zabezpečeného prostoru a Kchrat už ji zevnitř otevřel.

„Je v pořádku. Je v pořádku,“ opakovala si Erin, aby se za ním nerozběhla.

Ostrým krokem se k ní blížil podsaditý muž v kapitánské uniformě. „Simon Norten, kapitán průzkumné vesmírné lodi Ethernal,“ představil se a podal jí ruku. „Vítejte zpět, slečno Marthenová.“

„Nenechala se ošetřit, takže by ještě neměla mluvit,“ doprovodil doktor její přikývnutí komentářem.

„Všiml jsem si, že na té cestovní jednotce je napsáno přítel,“ pronesl kapitán.

S úsměvem přikývla a postrčila doktora směrem k silovému poli. Na nejistých nohách byla vděčná za jeho oporu. Už i po té krátké procházce začínala pociťovat, kolik ji cesta v Kchratově hibernaci stála sil.

„Nebýt toho, asi byste už byli oba mrtví,“ pokračoval kapitán.

Erin opět přikývla a ukázala na silové pole. Kchrat se choulil v nejvzdálenějším rohu nehybný jako mrtvý.

„Chcete dovnitř?“ ujistil se kapitán.

„A jídlo a vodu pro něj,“ zasyčela. „Neublíží vám.“

„Věřím vám, ale musím být opatrný,“ kapitán omluvně potřásl hlavou. „Zabil dva muže a čtyři zranil.“

Erin rychle sáhla do kapsy, vytáhla svůj deník a začala psát, aby ušetřila štípající krk. „Jen se bránil,“ natočila displej ke kapitánovi. „Mě bránil,“ upřesnila. „Kdybyste počkali, než mě položí na zem –.“

„Chápete snad, jak to celé vypadalo,“ namítl kapitán.

„Jak scéna z hororu,“ utrousil doktor.

„Cestovali jsme několik dní závislí jen na jeho tělesných zásobách. Potřebuje jíst a pít,“ pokračovala v psaní. „Nejen technika umožňuje cestování vesmírem. Jak vidíte, oni spoléhají na biologii.“

„Fascinující,“ vydechl doktor. „Takže on vás nevysával –.“

„Spíš já jeho,“ přikývla. „Obětoval se pro mě,“ vysvětlovala písemně při pohledu na zamračeného kapitána. „Opustil všechno, jen abych se dostala domů. Vidíte snad na té rakvi nějaké ovládání? Pro něj to byla jen jednosměrná jízdenka. A teď je sám v ohrožení života. Ani neví, že jsem v pořádku.“

„No dobrá,“ přikývl konečně kapitán a mávl rukou na nejbližšího muže, který přiklekl k přenosné jednotce, aby část pole deaktivoval.

„Nebude vám vadit, když půjdu s vámi?“ zeptal se rychle doktor, než silové pole pohaslo. „Řekl bych, že potřebujete mou pomoc, ale ve skutečnosti mě ten tvor velmi zajímá.“

„Kchrat,“ napověděla mu a přikývla.

„Kchrat?“ ujistil se, že jí rozuměl a s rozbušeným srdcem pohlédl na bytost, která se v tu chvíli rozvinula jako klubko ostnatých hadů, aby vykašlala na zem další chuchvalec hustého hlenu. Dlouhá černá lebka se zvedla a zabodla do nich dvě mrazivě modré oči.

Překročili hranici silového pole, které za jejich zády opět rychle vyrostlo. Erin se doktorovi vytrhla a těch několik kroků, které ji od Kchrata dělily, dovrávorala sama.

„Ublížil jsem ti,“ zachrčel s provinilým výrazem.

„Ne,“ špitla a důrazně zavrtěla hlavou. Otočila k němu svůj deník a pokračovala v psaní: „Jsem v pořádku. Jak je tobě?“

„Přizpůsobuji se,“ pronesl klidně, a pak se odvrátil, aby vydávil další hlen.

„Co je to s ním? Nemůže dýchat?“ připomenul se doktor.

„Přizpůsobuje plíce našemu vzduchu,“ napsala Erin.

„Děláte si legraci?“ doktor nevěřícně zamrkal.

Erin zamračeně potřásla hlavou.

„Ah, vaše hlasivky,“ popošel doktor blíž a vytáhl z kapsy své uniformy lékařský přístroj. „Teď když jste u něj, můžu dokončit vaši léčbu.“

„To počká,“ naťukala a obrátila se ke svému příteli.

„Jsem na tom lépe než ty,“ vyčetl jí Kchrat.

„Jsi zesláblý a těžko se ti dýchá,“ přesunula svůj deník zase k němu.

„Pořád jsem bojeschopný,“ pronesl pevně.

„Než donesou nějaké jídlo, minutku to potrvá,“ vložil se do jeho vrčení doktor a neodbytně poklekl k Erin. „Potřebujeme váš hlas. Máme spousty otázek a psaní je poněkud zdlouhavé. I on přece potřebuje, abyste za něj mluvila.“

Kchrat vděčně přikývl, a pak pohnul ocasem, aby Erin něžným pohlazením přiměl podvolit se léčbě. Zbytek jeho těla se vzápětí opět napjal, ale už nedávil, jen se rozkašlal.

Doktor přiložil svůj přístroj na Erinin krk a zlehka jím přejížděl po zraněném místě. Oči přitom nespouštěl z černého tvora.

„Myslíte, že bych si ho mohl oskenovat?“ špitl, když se na přístroji rozsvítila zelená.

„Zeptejte se jeho,“ špitla Erin opatrně, a pak se usmála. Zlehka si promnula krk. Po bolesti už nebylo ani stopy.

„No, já přece neznám jeho řeč,“ potřásl doktor hlavou.

„Ale on zná tu naši,“ osvětlila mu Erin a sledovala, jak doktor zalapal po dechu.

„Aha. No samozřejmě,“ odkašlal si vzápětí. „Šest let jste u nich strávila, je to tak?“

„Ano,“ přikývla, „ale oni už naši řeč znali dávno před tím. Pozorují nás už dlouho.“

„Opravdu? A jak jim vlastně říkáte? Uvědomujete si, že jste objevila první inteligentní rasu?“ pokračoval doktor ve svém vyzvídání a těkal očima z Erin na černého tvora a zase zpět.

„No, to se dost těžko vyslovuje. Ale jméno jejich planety zní jako Šatchra,“ objasnila mu svůj postup v této problematice, „tak podle toho –.“

Silová stěna kolem nich opět pohasla a do prostoru vstoupil kapitán se dvěma vojáky: „Vidím, že váš krk už je v pořádku, slečno.“

„Ano. Děkuji za péči, kapitáne.“ Erin se za pomoci Kchratova ocasu zvedla. „Prosila jsem o jídlo a pití pro mého zachránce,“ vytkla decentně, když muže přelétla zkoumavým pohledem.

„Vše už je v kajutě, kterou jsme pro něj připravili. Bude schopen přesunu?“ optal se kapitán.

Kchrat tlumeně zavrčel. Zdálo se, že oči nespouští z ozbrojenců, a tak si doktor dovolil nenápadně spustit svůj sken.

„Říká, že ano,“ přeložila Erin.

„A nechá se spoutat?“ kapitán se na něj zkoumavě zahleděl, ruku měl přitom položenou na pistoli u svého pasu.

„To přece vůbec není třeba,“ pokusila se ho obměkčit milým úsměvem.

„Slečno Marthenová, já jsem zodpovědný za bezpečí posádky na této lodi. A nedovolím, aby po ní volně pobíhal neznámý nebezpečný tvor,“ namítl kapitán tvrdě.

„Vždyť ani není ozbrojen,“ pohodila pažemi.

„A přesto zabil dva muže. Tak nechá se spoutat?“ zeptal se Simon důrazněji, aby zarazil její otevírající se ústa.

„Jistě,“ přikývla, když si vyslechla Kchratovo chrčení.

„Udělejte to prosím vy,“ požádal ji kapitán a předal jí pouta.

„To je v pořádku, Chritn,“ zašeptal Kchrat, když jí nastavil ruce a ocas. Pak se co nejpomaleji zvedl, aby muže se zbraněmi příliš neznervóznil.

Pod dohledem několika desítek vojáků byl Kchrat přesunut do zabezpečené laboratoře pro výzkum mimozemského života, která byla rozdělena do tří částí: vstup, hlavní místnost s přístroji a malá odpočinková kajuta. Tam na Kchrata čekalo slíbené jídlo, voda a široká palanda, na kterou by se jeho mohutné tělo mohlo vejít. Ve zdi bylo dokonce malé okénko s výhledem na hvězdy.

Doktor okamžitě obsadil pult s přístroji a začal přehrávat data svého skenu. Erin zatím Kchratovi odemkla pouta a než je vrátila kapitánovi, muži uzavřeli Kchratovu kajutu silovým polem.

„To je ale vězení!“ vykřikla Erin, když lest prohlédla.

„Jen bezpečnostní izolace, slečno. Takový je protokol. Myslím, že ho dobře znáte,“ pronesl neoblomně kapitán. „Doktor Evans vás doprovodí do vaší kajuty, slečno Marthenová. Jakmile se občerstvíte a odpočinete si, hlaste se prosím u mne. Je toho hodně, co bych rád věděl. A nejenom o vašem příteli.“

„To je v pořádku, Chritn,“ pronesl klidně Kchrat. „Všechno chce čas.“

„Neopustím tě,“ zašeptala, když kapitán odešel a ona přešla co nejblíže k silovému poli.

„Měla by sis jít odpočinout,“ vyčetl jí a posadil se k jídlu. „Já jsem v pořádku.“ Nahlas přičichl a jednotlivé pokrmy zlehka olízl, než si vybral nejstravitelněji vypadající kus. Pak začal opatrně žvýkat první sousto.

„Je úchvatný! Dokonalý!“ rozzářil se znenadání doktor Evans zběžně projíždějící výsledky Kchratova skenu.

„Nejsem dokonalý,“ zavrčel Kchrat svou špatnou výslovností a potřásl hlavou.

„Co říkal?“ zajímal se Evans.

„Že není dokonalý,“ zopakovala po něm se smutným úsměvem Erin. „Nepoužívejte to slovo.“

„Jaké?“

„Dokonalý. Pro ně je dokonalý ten, kdo je zdravý. On zdravý není. Kdyby byl, nestal by se vojákem,“ pokusila se mu to osvětlit Erin.

„Že není zdravý? Co mu chybí?“ Evans přejel Kchrata zkoumavým pohledem. „Už dýchá dobře.“

„Nemyslím tím, že by byl nemocný. Ech,“ odfrkla si Erin a znaveně klesla do nejbližšího křesla, zatímco Kchrat něco vrčel ve své řeči. Chvíli poslouchala, než mávla rukou, aby ho zarazila. „Je to složitější. Mají v rodině nějaký vadný chromozom. Plod, který je nakažen, se automaticky vyvíjí ve vojáka, aby byl společnosti užitečný.“

„Jak automaticky?“ Evans svraštil obočí. „To mi vysvětlete, prosím. Ale pěkně od začátku.“

Erin nejistě stiskla svůj elektronický deník. Měla by začít tím proslovem, ale tady se najednou zdálo všechno tak složité. „On nevypadá jako jejich rasa,“ zašeptala a zvedla pohled ke Kchratovi. Mohl být sebevíc silný a drsný, stejně se nikdy nezbavila pocitu, že v očích má vepsanou bolest. Tvářil se, že neposlouchá, že se ho to netýká, ale stejně ho těmi slovy musela ranit.

„Cože?“ potřásl Evans hlavou.

„Vypadají spíš jako my, jen pár drobností je odlišuje,“ přidala Erin.

Doktor zamračeně sledoval krmícího se tvora. Neměl by být schopen dostat se ven, ujišťoval se v duchu.

„Je v podstatě mutant,“ vysvětlila stručně a očima se mu omlouvala, že musela použít taková slova. A pak si vzpomněla, jak byla tenkrát ona sama nadšená z geniality jeho těla. „Představte si prenatální vývoj člověka. Také máme v jisté fázi ocas, než zmizí. Oni prostě dokázali tuto fázi ve vývoji podpořit. Představte si, že bychom vzali nejsilnější druhy naší planety a jejich přednosti implantovali do genů vojákovi, který tak bude rychlejší, silnější, odolnější než běžný člověk.“

„To je nemožné,“ vydechl doktor nevěřícně.

„Zdá se nám to nemožné, protože vidíme, jak jsou daleko. Vidíme výsledek několik staletí trvajícího výzkumu. Co by řekli lidé dvacátého století, kdybychom jim ukázali naše vesmírné lodě?“ nadhodila trefné přirovnání.

„Pravda, pravda,“ zabručel doktor spíš pro sebe. Pak pohledem zabloudil ke svým poznámkám a znovu rozběhl prsty po panelu, aby si všechno zapsal.

„Doktore Evansi, já – asi bych si měla vážně odpočinout.“

„Ale jistě,“ došlo najednou doktorovi, že Erin od svého probuzení nic nejedla, ani nepila. „Nějak mě to úplně pohltilo.“ Odkašlal si, aby setřásl zklamání, že veškerý výzkum bude muset pár hodin počkat, a vyrazil ke dveřím laboratoře.

„A ještě něco,“ špitla Erin. „On vám rozumí. Na otázky může odpovědět sám. Klidně písemně, než si zvyknete na jeho výslovnost. Nemusím u toho být.“

„Chápu,“ usmál se Evans. „Asi byste si raději povídala s Danielem, než ztrácela čas se mnou.“

„S kým?“ zarazila se Erin. „Aha,“ vyhrkla pak rychle a potřásla hlavou. „Ne.“

 

Zvonek její kajuty zapípal už potřetí, než konečně zvedla hlavu od počítače. Váhavě odložila sklenku vína a obrátila hlavu k monitoru nad dveřmi.

„K sakru,“ zašeptala, promnula si unavené oči, a pak se neochotně zvedla.

„Nestojím ti ani za pozdrav?“ obořil se na ni, sotva se dveře začaly otevírat. A vklouzl dovnitř, jako by měl strach, že by ho nechtěla pozvat dál.

„Ahoj, Danieli,“ špitla chladně a zůstala stát tváří ke dveřím. Nechtěla s ním mluvit. Ne dřív, než dokončí to, kvůli čemu se vrátila.

Na chvíli zůstal nerozhodně stát, oči zabodával do jejích zad. „Co se to s tebou stalo? Co tě tolik změnilo?“ zaútočil nakonec.

Povzdechla si a vyhýbavě se kolem něj protáhla ke svému počítači a nedopité sklence. „Že by šest let?“ utrousila otráveně a nechala víno poválet se po jazyku. „Co chceš slyšet, Danieli? Proč se ti vyhýbám?“ ozvala se, když mlčel.

„Vůbec ne,“ potřásl hlavou.

„Určitě jste o tom věděli, že loď byla poškozena,“ začala ze sebe sypat všechno, co si připravila, když jí Kchrat oznámil, že má povolení odvézt ji na nejbližší lidskou stanici. Šance, že by po tolika letech znovu potkala svého snoubence, jí připadala mizivá, ale stejně jí pomyšlení na něj nedalo spát. „A když jste ztratili signál úplně, byla jsem prohlášena za mrtvou, ne? Je to šest let, Danieli. Šel jsi dál. Já taky. Nic ti nevyčítám, ať už jsi dělal cokoli. Žiju, tak fajn. Ale netřeba kvůli tomu otevírat starou kapitolu. Můžeš být klidný, mou domnělou smrtí to skončilo. Stačí?“

„Erin, to myslíš vážně?“ zůstal na ni překvapeně civět.

Znovu sevřela sklenici a pomalu ji opřela o rty. Očima toužebně zabloudila k holografickému spořiči.

„Šest let jsem doufal, že některý z průzkumníků najde byť jen trosky z vaší lodi, a ty jsi šla dál? Jak jako? A kam? Sama na cizí planetě –,“ zarazil se šokován tím náhlým zjištěním. „Ty s tím spíš?!“

„Cože?“ vyhrkla, než jí došlo, že myslí Kchrata.

„Jasně, že s tím spíš,“ odpověděl si sám. „Myslíš, že jsem slepý? Že nevidím, jak na něm očima visíš? Všude jsou kamery, na to jsi zapomněla?“

„Na tohle nemusím odpovídat,“ pronesla mrazivě.

„Nebo tě donutil?“ zaútočil znovu Daniel.

„Přeskočilo ti?“ zavrčela a vstala ze židle. Ještě jedna věta, a jestli neodejde on, vypadne odtud sama.

„Mně? Podívej se na sebe! Nebo víš co? Je mi to jedno. Nejsem tady kvůli tomu. To ty jsi s tím začala,“ obrátil najednou a nahnul se k jejímu počítači. Klepl do nejbližší klávesy a v prostoru se rozvinula stránka s jejím proslovem. „Co je to? Lidská rasa je slabá? – Necháváme nedokonalé dále se množit? – S křehkou technologií nemáme šanci přežít?“

Stiskla rty a sklopila oči. Tušila, že snadné to nebude.

„Myslíš, že k tomu nemám přístup? K čertu, vždyť jsem psycholog!“ připomenul jí. „Musím vidět posádce do hlavy.“

„Ale ne do počítače,“ špitla.

„Tvůj deník je osobní, ale tohle jsi chtěla zveřejnit na spaceface. Cenzura, moje milá. Za těch šest let se v tomto ohledu nic nezměnilo. Právě naopak.“ Nahlas si povzdechl a vzdálil se od počítače. Udělal pár kroků k oknu a zahleděl se na hvězdy. „Čeho tím vlastně chceš dosáhnout?“ zeptal se po chvíli už klidněji.

„Kdybys viděl, jak jejich společnost funguje –,“ začala opatrně.

„Jak funguje?“ obrátil se k ní a v očích měl nesouhlas. „Předvádíš nám tady mutanta jako na cirkuse a vychvaluješ, jak dobře ho ukuchtili a vycvičili. Není to nic víc než utýrané, zotročené zvíře bez vlastního názoru. Kam ty bys zapadla do té jejich společnosti? Co ty bys byla podle té jejich definice dokonalosti? Dokážeš to objektivně zhodnotit? Nebo myslíš, že by bylo lepší, kdyby tě hodili do přihrádky s nálepkou: vadný kus – zákaz rozmnožování? Myslíš, že naše touha po dítěti by byla menší?“ připomenul jí dávnou tragédii.

„Mlč,“ zavrčela a sevřela ruce v pěst.

„Pamatuješ Irenu? Co by asi udělali s jejím Tobiáškem? Implantovali by mu počítač místo mozku, aby lépe fungoval?“ poznamenal pichlavě.

„Sakra už mlč!“ vykřikla a strčila do něj. Do očí se jí hrnuly slzy. „Všechno to překrucuješ! Jejich ženy mají kupu dětí. Zdravé děti!“

„A ten mutant je co?“

„Nechme toho,“ špitla a překryla ústa dlaní, aby zadržela vzlyk.

„Já to chápu, Erin,“ pronesl smířlivě a pokusil se pohladit ji po rameni. „Chtěla bys být jednou z nich. Zdravá. Bezproblémová… Ale to nejde ze dne na den – očistit DNA. Trvá to roky. Desetiletí. Myslíš, že naše medicína na tom nepracuje? Spousty nemocí jsme se zbavili. To, co tady ale píšeš, je šílenství! Jako bys chtěla všechno přes noc zpřeházet.“

„Nejsem tak hloupá, jak si myslíš, Danieli. Je mi jasné, že to nejde provést naráz, ale postupně,“ osvětlila mu Erin.

„Postupně?“ zalapal po dechu. „A jak rozhodneš, které nemoci a syndromy vyřadíš první?“

„Vím, že jsou to náměty na bouřlivou diskuzi,“ přiznala smířlivě.

„Jsou to nesmysly, Erin,“ vyprskl Daniel.

„Není to přece rozkaz. Je to jen možnost, cesta.“

„Jejich cesta,“ vstoupil jí do řeči. „My nejsme oni. Jsme lidi. Lidstvo by ztratilo svou podstatu. Nejsme otroci. Lidství je ve svobodě. Umíš si představit, jak by to vypadalo? – Je mi líto, vy dítě mít nemůžete, ale vaše sousedka ano. – A co uděláš s těmi nedokonalými, co už se tak narodili? Nebo ty děti rovnou sterilizuješ, aby se v dospělosti nemohli vzepřít?“

„Už tak rozhodujeme o tom, jaké mají mít pohlaví nebo barvu očí,“ namítla.

„K čertu, Erin!“ rozčílil se. „Copak se barva očí dá srovnávat s tím, jak vypadá tam to, cos přivezla?“

Na chvíli jí došla řeč a slzy se jí vedraly do očí. Nedokázal ani Kchrata pojmenovat. Pro něj to vůbec nebyl inteligentní a citlivý tvor. „Nemůže za to, jak vypadá.“

„Zato jeho matka ano,“ ucedil jízlivě. „Ty bys chtěla být takovou matkou?“

„Sakra nedělala to přece pro něj, ale pro přežití rasy! Vesmír je plný nebezpečí.“

„A tím tě celou dobu krmili?“ odfrkl si.

„Neznáme ta nebezpečí, protože nás hlídají, střeží hranice nám známého vesmíru,“ poučila ho.

Znovu pochybovačně zavrtěl hlavou. „A co ti dává tu jistotu, že se s nimi nevypořádáme po svém? Viděla jsi ta nebezpečí?“

„Stačilo mi vidět, jak bojují jejich vojáci a k čemu všemu je trénují,“ namítla.

„Hlásili v médiích, kolik jich kde zahynulo a proč?“ nedal se vyvést z míry.

„Oni tak lehce neumírají. Mají vysokou schopnost přežití a dokonalou taktiku.“

„Slyšela jsi o jediném vážném konfliktu? Viděla jsi těla jejich nepřátel?“ pokračoval, jako by její odpovědi vůbec nevnímal.

„Viděla jsem ty stvůry, co je málem vyhladily,“ pronesla a opět se zachvěla při vzpomínce na děsivé fotografie.

„Ale vyhráli. Přežili. A někdo jejich strachu chytře využil, aby je zotročil,“ shrnul svůj závěr Daniel.

„Nemůžeš naivně předpokládat, že to byla jediná agresivní rasa a celý vesmír je tak díky jejich vítězství otevřen přátelským setkáním,“ zamračila se Erin.

Pokýval hlavou a konečně ji chytil za ruce. „Víš, co si myslím já? Otevřela jsi jim okénko ke světu, kde to jde svobodně, a oni se zalekli, že bys je mohla nakazit. Zbourat jim to jejich absolutistické otrokářství.“

„Tak to není,“ vytrhla své dlaně z jeho a odtáhla se. „Sama jsem se nabídla, že lidi seznámím s přednostmi jejich společnosti.“

„Do toho by tě dokázal navrtat každý dobrý psycholog,“ pokýval vševědoucně hlavou.

„Vypadni,“ vyštěkla.

Semkl rty a znovu přikývl. „Tak jo,“ špitl a obrátil se ke dveřím. Pak se ale ještě na chvíli zarazil. „A udělej pro mě něco: zeptej se toho svého Kchrata, jestli je šťastný po tom všem, co s ním museli udělal, aby vypadal takto.“ Konečně prošel dveřmi ven, kde se k ní naposledy otočil a rukou zastavil zavírající se dveře. „A doufám, že jsi nezapomněla, že by ses měla hlásit u kapitána.“

„K čertu!“ ulevila si Erin, když se dveře konečně zavřely, a mrštila prázdnou sklenkou, až se střepy rozlétly po podlaze. „K čertu,“ zašeptala znovu a sledovala, jak se úklidový robot pustil do práce.

„Pozor, prosím, může dojít ke zranění,“ opakoval stroj, dokud nebyl se svou prací hotov, a pak ztichl na svém stanovišti.

Erin si nahlas povzdechla, sbalila do kapsy svůj deník a vydala se za kapitánem. Cestu dobře znala, ale na můstek ji nepustili. Místo toho ji nechali dobrou půlhodinu čekat v jeho kanceláři. Samota, tichý jednolitý design a jediný abstraktní obraz na stěně a všechny její vzpomínky a pocity se slily do jediného závěru: neměla se vracet. Je jenom pitomá navigátorka. Jak si jen mohla myslet, že se svým nulovým vlivem něco změní?

„Slečno Marthenová,“ ozval se Simon Norten, sotva se dveře otevřely.

Automaticky vstala. A až pak si uvědomila, že zareagovala jako dřív, jako člen posádky. Ale kapitán ji oslovoval slečno, tady neměla svou funkci navigátorky. „Kapitáne,“ špitla a zase se posadila.

„Jak se cítíte? Všechno v pořádku?“ zajímal se kapitán.

„Ano. Je mi dobře. Děkuji.“

„To rád slyším.“ Kapitán odemkl otiskem prstu pracovní plochu stolu a jeho prsty se rozeběhly po holografické klávesnici, aby vyhledaly příslušnou složku. „Přibližně před šesti lety a několika týdny naše loď ztratila s vaším průzkumným týmem spojení.“

„Ano,“ přikývla.

„Podle protokolu jsme vyslali dvě pátrací sondy k vaší poslední pozici. Po osmi hodinách byli vysláni čtyři piloti, ale ani oni nebyli úspěšní. Po jejich návratu a době dvaceti čtyř hodin, kdy nebyl signál opět navázán, jste byla prohlášena za mrtvou a spis uzavřen,“ shrnul to kapitán.

„Ano,“ potvrdila mu.

„Vzhledem k vašemu šťastnému, leč nečekanému návratu musím spis otevřít a zápis aktualizovat. Cítíte se na to?“ upřel na ni své dobrácké oči.

Povzdechla si a její ruka mimoděk zabloudila k jejímu deníku: „Myslím, že ano.“

„Výborně.“

„Ale dala bych přednost tomu, kdybychom mohli nejprve rozebrat situaci mého přítele Kchrata,“ dovolila si namítnout, co ji tíží víc.

Kapitán se na ni dlouze zadíval. „Řekl bych, že je o něj velice dobře postaráno.“

„Při vší úctě, kapitáne, je ve vězení,“ dovolila si namítnout.

„Neříkal bych tomu vězení, pakliže má k dispozici prostor větší než čtyři metry čtvereční, bohatý jídelníček, výhled ven a neustálou společnost,“ odbyl ji kapitán.

Vzdorně odvrátila hlavu.

„Nejprve vyslechnu vás, potom vyslechnu jeho. Zápis posoudí na stanici Diamond, které se zodpovídáme. A pakliže dostaneme svolení…,“ naznačil další postup.

„Jak dlouho to potrvá?“ neudržela se.

„Slečno Marthenová, ti šatchrani,“ povytáhl kapitán obočí, „nebo jak je nazýváte, vás také hned nechali potulovat se po jejich lodi?“

„V jeho doprovodu ano,“ přiznala po pravdě.

„Ale vzhledem k jeho tělesné zdatnosti a výcviku byl jistě schopen okamžitě vás usmrtit, pokud byste se o něco pokusila,“ jeho přísný pohled ji sjel od hlavy až k patě. „Jste vy schopna takového činu?“

Poraženě sklopila hlavu.

„Tak,“ přikývl kapitán, aby se vrátil k původnímu tématu. „Teď prosím jasně a stručně k vašemu údajnému úmrtí. Vaše průzkumná loď byla zničena?“

Svraštila obočí, když zabloudila k bolestným dávno pohřbeným vzpomínkám. „Já nevím. Byla silně poškozena.“

„Čím?“ vyzvídal kapitán.

„Meteority.“

„Jak se navigátorce první třídy podařilo zabloudit mezi roj meteoritů?“ kapitán pozvedl obočí.

„Selhaly senzory,“ vybavila si další podrobnost.

„A dál?“ pokoušel se ji kapitán popohnat.

„Já už si to nepamatuji přesně,“ potřásla hlavou.

Kapitán se na ni dlouze zadíval. „Chápu, že šest let je dlouhá doba, ale pokuste se vybavit si co nejvíce podrobností.“

„Selhaly senzory,“ zopakovala a očima těkala po stole před sebou. „Chvíli jsme letěli naslepo. A pak…,“ polkla a žaludek se jí zvedl, když si vybavila svou skrýš ve skříni.

„Naslepo – tedy pomocí vizuální kontroly okolí,“ opravil ji kapitán trpělivě.

„Palubní počítač se zbláznil. Dával nesmyslná hlášení. Jako by senzory chvíli fungovaly a pak najednou zase ne.“

„Zvláštní,“ přimhouřil kapitán oči.

„Ano,“ přikývla. „Bylo to zvláštní.“

„Co dělal velící důstojník, pan – ,“ kapitán zamžoural do spisu, „– Edmond Ray?“

„Riskli jsme to,“ špitla Erin.

„Riskli jste co?“ kapitánovy prsty netrpělivě zabubnovaly do desky stolu.

„Docházela nám energie,“ pomalu vysvětlovala Erin, jako by se těch slov bála. „Počítač hlásil další závady. Bylo riskantní dál pokračovat jen pomocí vizuální kontroly minimální rychlostí. Šance na bezpečný návrat se snižovala s každou vteřinou.“

„Takže, jak se rozhodl tuto situaci řešit pan Ray?“ pokusil se ji popohnat kapitán.

„Přikázal všem obléknout si skafandry a všechnu zbývající energii obětovat na poslední skok směrem k mateřské lodi s nadějí, že se dostaneme dost blízko, abyste zachytili náš nouzový signál.“

„Kdo zadával souřadnice?“ zeptal se kapitán.

„Já, pane,“ přiznala.

„Do počítače, který – jak jste uvedla – se zbláznil?“

„Ano, pane,“ špitla.

„Předpokládám, že vaše loď skočila naprosto jiným směrem a přímo do roje meteoritů,“ domyslel si kapitán.

Erin mlčky přikývla. Už nedokázala zakrýt třas rukou. V uších jako by jí opět zněl pohasínající alarm, jak ho tenkrát slyšela v helmě.

„Neměl bych zapisovat svoje domněnky, slečno,“ pronesl po chvíli ticha kapitán.

„Bylo to tak,“ potvrdila s potlačovaným vzlykem.

„Co dělala posádka, když jste se ocitli uprostřed roje meteoritů?“

„Já nevím, pane,“ vyhrkla. „Byl to silný náraz. Přímo skrz čelní sklo,“ Erin se myslí kmitl obraz zasaženého prvního pilota a udělalo se jí špatně. „Alarm se rozezněl. Dekomprese – Běžela jsem –.“

Kapitán s povzdechem sklopil zrak k poslední větě. „Jak se zdá, i po těch letech jste silně rozrušená, slečno Marthenová.“

„Ano,“ zavzlykala.

„Důrazně vám doporučuji vyhledat služeb lodního psychologa,“ uzavřel to kapitán a stůl před ním pohasl. „Dříve či později ale budeme muset spis dokončit, slečno. Prosím, abyste myslela na to, že těch osm členů vaší posádky mělo rodiny, které šest let čekají na jakoukoli zprávu o jejich posledních chvílích.“

„Jistě,“ popotáhla a otřela si oči. „Pokusím se,“ slíbila neurčitě. „A Kchrat?“

„Mám za to, že jsem se vyjádřil jasně,“ smetl to nekompromisně kapitán.

„Pane, přináším z jeho planety důležité varování,“ stočila nenápadně řeč ke svému deníku.

„Že lidstvo čeká vyhlazení, pokud nepřezbrojíme?“ pronesl kapitán diplomaticky a s naprosto vážnou tváří. Erin si přesto nemohla odpustit úšklebek. Zcela jasně si dokázala vybavit slova, jaká použil Daniel, když o tom kapitána zpravoval.

„Prosím, neberte to na lehkou váhu,“ zašeptala s prosebným pohledem.

„Ujišťuji vás, že neberu. Vaši zprávu mám zde,“ poklepal na svůj stůl, „a zasadím se o to, aby se dostala na ta správná místa, slečno Marthenová.“

 

Bylo už po půlnoci, když se Erin vyplížila ze své kajuty. Nemohla spát. Dlouho musela myslet na rozhovor s kapitánem. Zřejmě ji naprosto rozhodil fakt, že víc než o Kchrata a jeho civilizaci se kapitána staral o konec jejich průzkumného letu. Jak povrchní jsme rasa, hučelo jí v hlavě. Kašleme na nové poznatky a možnosti, zajímá nás jen majetek. Když konečně na chvíli zabrala, spánek jí přinášel jen zmatené záblesky vzpomínek. Otřesy z vybuchující lodi, křik a nehybné vytřeštěné oči, neskutečný strach a bolestí se stahující plíce z nedostatku vzduchu.

Nejprve si myslela, že se jen projde. Navštíví známá místa. Jaká náhoda, že je zachytila právě loď, na níž před šesti lety sloužila. Možná v jídelně ještě stále visí koláž z jejích fotek. Kamkoli ale zamířila, vždy se našlo něco, co ji rozrušilo a noční můra ji znovu roztřásla. Mlčenlivé světlo alarmu nad dveřmi. Výklenek s nouzovými skafandry. Tlačítko poplachu. Nakonec se rozhodla navštívit Kchrata. Jeho přítomnost a silné paže ji uklidní.

Kchrat ležel na svém lůžku. Jakmile se ale rozevřely dveře a proužek světla z chodby sklouzl na zem, hned šlehl ocasem. Uměla si představit, že musel škubnout i ušima. Jeho mozek byl pořád napůl vzhůru a sledoval okolí.

Po špičkách vešla, a když míjela pult, nahlédla do Evansových rozevřených poznámek. Doktor rozhodně nezahálel. Přesto jí prolétlo hlavou, jestli s Kchratem nezachází jak s laboratorní krysou. Ve chvíli, kdy dorazila až k mihotající se silové stěně, Kchrat pootevřel oči, a pak se posadil.

„Děje se něco?“ zeptal se chraplavě.

„Nic,“ zavrtěla hlavou a musela prudce zamrkat, aby rozehnala slzy. Nebude před ním plakat. On stejně jejím slzám nerozumí. „Nic se neděje. Vůbec nic se neděje,“ řinulo se jí z úst, jako by přílivem slov mohla nahradit pláč. „Neposlouchají mě. Vůbec mi nevěří, Kchrate.“

„To nevadí,“ pronesl klidně.

„Co s námi bude, když se naše mise nepodaří?“

„Všechno to chce čas,“ snažil se ji utěšit a přesunul se co nejblíže silovému poli. Když klečel, jeho oči byly téměř na úrovni těch jejích. „A ty máš spoustu času. Neklesej s prvním selháním.“

„Nikdy mě nebudou poslouchat. Nikdy mi nedovolí to varování zveřejnit. Daniel se mnou jedná jako s bláznem. Jela jsem sem úplně zbytečně,“ vrtěla urputně hlavou.

„Přivezla jsi jim jen slova, Chritn,“ pronesl trpělivě. „A slova plynou a zanikají. Zůstane po nich ticho. Až činy všechno mění. Věděli jsme to. Proto jsi jela jen ty a já.“

„Možná kdybychom vzali nějakého skutečného velvyslance, kterého by nemohli jen tak zavřít do vězení…,“ povzdechla si.

„Ani tisíc proroků by nedokázalo změnit to, čím jsme kdysi byli i my,“ potřásl hlavou. „Stejní jako vy. Až zkáza přinesla procitnutí. S tím nic nenaděláš, Chritn. Tak to je. Strach všechno mění.“

„Zklamala jsem, Kchrate,“ povzdechla si. „Zklamala jsem svoji rasu.“

„Nezklamala. Přivezla jsi mě. Jakmile doktor Evans dokončí svůj výzkum, tvůj lid bude mít alespoň náčrt lepších vojáků,“ pokusil se ji povzbudit.

„Myslíš, že to bude stačit?“ zeptala se nejistě.

„Musí. Víc vám dát nemůžeme. Zbytek je ve vašich rukou,“ přejel mimoděk ocasem po zemi.

Umlkli a ona si rychle zakryla tvář loktem, aby setřela slzu, kterou už nedokázala zadržet.

„Když jsi to věděl, tak proč jsi souhlasil? Proč jsi sem jel?“

„Proč ne?“ pousmál se. „Vždycky jsem vídal jen trosky vašich lodí. Konečně to vidím v plné parádě, když všechno funguje, jak má.“ Rozhlédl se po laboratoři a v očích mu hrály jiskřičky.

„Jsi – šťastný?“ zeptala se váhavě.

Překvapeně natočil hlavu na stranu. „Ano,“ zavrčel nejistě, ale znělo to tak trochu jako otázka.

Potřásla hlavou a znovu si vytřela slzy z očí. „To Daniel chtěl, abych se tě zeptala, jestli jsi šťastný jako voják sloužící svým lidem –. Bože, to je blbost,“ zakryla si pusu a odvrátila se. Nedokázala snést jeho pátravý pohled.

„Teď nesloužím svému lidu, Chritn, to přece víš. Svou službu jsem ukončil. Tady s tebou jsem z vlastního rozhodnutí a na svou pěst. Takže – ano, jsem šťastný,“ pohodil pažemi.

Nic na to neřekla, jen stiskla rty. Nepochopil tu otázku. Patrně by ji nepochopil, ani kdyby mu to vysvětlila, jen by ho tím ranila.

„A ty, Chritn?“ ozval se po chvíli.

„Mám strach, Kchrate,“ špitla. „Dívám se kolem a mám strach. Tak málo nás dělí od jisté smrti. Jen tenký plech a pár šroubků. Jistě bys to dokázal prorazit svým ocasem.“

„Okno možná,“ pokrčil rameny Kchrat a ohlédl se, jako by měřil tloušťku skla.

„A kdyby se to stalo, kdo z nás dvou přežije?“

„Nikdo,“ zavrčel vážně. „Jen já umřu později. Jsem příliš daleko od zázemí a vašim lodím nerozumím.“

„Já ano a o to je to horší. V každém koutě vidím slabé místo.“ Najednou se zarazila. Hlavou jí proletěl celý jejich rozhovor. Podstatná slova se shlukla tisícem ozvěn.

Jako by jí to četl v očích, neklidně šlehl ocasem o zeď. „Chritn?“ zachrčel. „Nenech se ovládat strachem.“

„Ne,“ pronesla rozhodně. „Nenechám. Neboj se.“ Pohladila by ho po ruce, kdyby mezi nimi nestálo to prokleté silové pole. Takhle jen zvedla dlaň, a pak jí udeřila do zdi vedle. „A dostanu tě ven,“ zavrčela a skočila za pult s Evansovým výzkumem.

Ještě to všechno má, připomenula si a prsty nahmatala svůj elektronický deník, který si před spaním vsunula za výstřih. Ještě si toho dost pamatuje a doktor se zapomněl odhlásit. Tak ho Kchrat nadchnul, že nechal všechno otevřené. To jistě odešel jen pár vteřin před Erin. Kdyby mohl, vůbec by nespal. Erin uklouzlo pousmání.

„Chritn, i kdyby tu ta stěna nebyla, stejně bych zůstal v prostoru, který mi tví lidé vytyčili,“ ozval se Kchrat znepokojeně sledující její počínání. Ale nevypadalo to, že by ho poslouchala.

Vytáhla svůj deník a připojila ho k laboratornímu počítači. Pak se její prsty rychle rozeběhly po holografické klávesnici a dotykové obrazovce. Přesouvala a vyťukávala. Zavírala a znovu načítala. Měnila a ukládala. Jen pohyb jejích očí a nervózní kousání do rtu prozrazovalo, jak se jí daří. Nakonec si vítězně odfrkla. Narovnala se a založila ruce na prsou. Se zvláštním výrazem v očích sledovala, co se dělo na displeji. Po několika minutách pak svůj deník odpojila a schovala ve výstřihu.

Sklouzla pohledem ke Kchratovi. Jeho oči byly plné obav. Usmála se a on neklidně mrskl ocasem.

Pak se dveře laboratoře otevřely a Erin strnula.

„Erin?“ ozval se Daniel. Světlo na chodbě prozrazovalo, že noční směna se vystřídala za denní. Erin ani netušila, kolik uběhlo času. Nejistě se pokusila o úsměv. „Nemůžeš spát?“ zeptal se neurčitě Daniel a vešel dovnitř. Rozsvítil světla a přisunul si křeslo. „Nebo jsi tu spala na protest?“

„Co tady děláš?“ pípla Erin a schovala třesoucí se ruce za záda.

„Kapitán mě poprosil, abych ho vyslechl,“ pohodil rukou ke Kchratovi. Posadil se a otevřel si tablet s poznámkami. „Chceš zůstat a překládat?“

Erin se viditelně ulevilo. „Jistě.“

„Jméno?“ zahájil svůj rozhovor lodní psycholog.

„Kchrat,“ zavrčel tvor za silovou zdí. Oči nespouštěl z Erin.

„Myslela jsem, že jeho jméno už znají na lodi všichni,“ ušklíbla se Erin a zadala do přístroje ve vzdálené zdi objednávku. „Můžu mu tam dát snídani?“

„Nají se potom. Dlouho vás nezdržím,“ slíbil Daniel. „Účel příletu?“

„Přivezl jsem Chritn,“ pronesl  Kchrat.

„A to znamená, že opět odletíš?“ ptal se Daniel.

Kchrat se zarazil. „To byste mě museli odvézt, sám se vrátit nedokážu.“

Erin mezi překládáním pomalu uždibovala z tácu.

„Co ta cestovní jednotka, kterou jste přiletěli?“ pokračoval nevzrušeně Daniel.

„Bez zásob v ní dokážu přežít přibližně čtyřicet hodin. Ale bez přesného naprogramování nebude schopná bezpečného letu,“ namítl Kchrat.

„Ale jak jsme potom –?“ došlo najednou Erin.

„Už jsi nevnímala, když došlo na finální přípravy,“ vysvětlil jí Kchrat.

„Dokážeš ji naprogramovat?“ vstoupil jim do toho netrpělivě Daniel.

„Ano, ale nemáte potřebný zdroj energie. Teď už je to vlastně jen nefunkční obal.“

„Ale to znamená –,“ Erin se roztřásla.

„Viděla jsi jen to, co jsi mohla vidět, Chritn.“

„Tak dál,“ přerušil je Daniel. „Jsi tu tedy jen kvůli slečně Marthenové?“

„Ano,“ potvrdil mu Kchrat.

„A co to varování, o kterém slečna Marthenová mluví?“ vyzvídal psycholog.

„Nejsem velvyslanec, jen voják,“ potřásl hlavou Kchrat a přitáhl si k sobě klávesnici, aby mohl odpovídat písemně. Erin totiž zmlkla, zaraženě hleděla na pult laboratoře a prsty tiskla pod halenkou svůj deník. „Jaké informace vám předává slečna Marthenová, je čistě její soukromá věc.“

„Slečna Marthenová uvádí, že lidskou rasu pozorujete a chráníte. Vaše ochrana prý brzy skončí. Co je na tom pravdy?“ pokračoval Daniel a vypadal přitom jako stroj bez emocí.

„Za hranicí oblasti, kterou nazýváte sektor Omega, je několik planet, ze kterých těžíme suroviny. Díky těžbě jsme se dostali docela blízko vaší Zemi. Ze zvědavosti jsme vás pozorovali,“ osvětlil mu ochotně Kchrat.

„A vaše ochrana?“ Daniel pozvedl obočí.

„Chm,“ odfrkl si Krchat, „eliminovali jsme několik potenciálních hrozeb. Ale spíše proto, že křížili cestu našim lodím, než že bychom v tom viděli záměr chránit vaši rasu.“

„Ani kuře nehrabe zadarmo,“ šeptal si Daniel spokojeně a všechno si zapsal.

„Těžba brzy ustane, a tak se naši vojáci z té oblasti stáhnou,“ dodal mimozemšťan.

„Rozumím,“ přikývl Daniel.

Znenadání cvakl zámek dveří, nad nimi zablikalo červené světlo a vzápětí se rozezněl alarm. Daniel zvedl hlavu k displeji vedle poplašné signalizace a zamžoural na ikony.

Zachovejte klid. Nejde o cvičení, ozval se hlas lodního počítače. Laboratoř je uzamčena pro vaše bezpečí. Prosím, zůstaňte na svých místech a vyčkejte na další instrukce.

Posádka týmu Delta na svá místa, následoval živý hlas operátorky. Kapitán je již na můstku. Lodní inženýři, hlaste se ve strojovně.

„Sakra,“ ujelo Erin a Daniel ji přejel zkoumavým pohledem.

„Sakra?“ zeptal se s podezřením.

„Co se děje?“ ozval se Kchrat.

„Cokoli,“ mávl rukou Daniel, jako by o nic nešlo. „Pár meteoritů, vadná součástka, pokles tlaku v nějaké kajutě… Takových poplachů je deset do měsíce.“

„Ještě že jsem tady s Kchratem,“ poznamenala Erin.

„Jako by byl všemocný,“ utrousil štiplavě Daniel.

„Jen pro tvou informaci, on dokáže přežít v otevřeném vesmíru,“ poučila ho bývalá navigátorka.

„S tebou na krku,“ psycholog se zasmál a mrkl na Kchrata.

„A až k tomu dojde, koho asi zachrání?“ zeptala se výhružně.

Daniel zmateně stáhl obočí. „K čemu má dojít? Erin, je to jen běžný poplach. Přece není první, který jsi zažila.“

„Ale je poslední, který zažijete vy,“ zasyčela a otevřela vitrínu se skafandry.

„Proč myslíš?“ Daniel naklonil hlavu na stranu.

„Bude to stejné jako tehdy. Zmatený počítač. Přeskakující souřadnice polohy lodi. Nesmyslná poruchová hlášení. Pak uděláte jednu chybu a už se to poveze. Jedno špatné rozhodnutí za druhým,“ začala ze sebe chrlit Erin, zatímco se pokoušela strhnout kombinézu z ramínka, „a konec bude nevyhnutelný.“

„Že se to tobě jednou stalo, neznamená, že se teď děje to samé, Erin,“ nenechal se Daniel vyvést z míry a klidně ji pozoroval z pohodlí svého křesla. „Nebo snad ano?“

„Chritn, co jsi udělala?“ zachrčel Kchrat.

„To, co je třeba,“ zaskřípala Erin v jeho řeči, aby jí Daniel nerozuměl. „Jak jsi říkal: až strach všechno změní. Je potřeba, aby to zakusili na vlastní kůži, jak jsou jejich těla křehká a stroje nespolehlivé.“

„Chritn, to přece nemůžeš,“ potřásl hlavou Kchrat. „Zastav to.“

„Ne,“ zavrčela a nasoukala se do skafandru.

„Chritn, jestli se loď rozpadne na trosky, ani já dlouho nepřežiju,“ připomenul jí šatchranský voják.

„Přežiješ dost dlouho na to, abys nás dostal do hangáru,“ natáhla se pro helmu. „Až dojde k poklesu energie a silové pole pohasne, rozbiješ okno.“

Kchrat nesouhlasně zamručel, a když Erin zápasila se zapínáním helmy, rychle naťukal do klávesnice: Erin něco udělala na počítači.

„Já vím, Kchrate,“ přikývl smutně Daniel. „Jen se snažím pochopit proč.“

„Co víš?“ otočila se Erin.

Silové pole několikrát bliklo, a pak zcela zaniklo. Daniel se zadíval na Kchrata, aniž se hnul z místa, nebo dal nějak najevo, že má strach. Cizí voják zacouval pomalu do kouta své kajuty a posadil se na zem.

„Kchrate?“ vyzvala ho Erin. „Rozbij to okno. Mám skafandr, přežiju to.“

„Ne, Chritn, nemůžu to udělat,“ rozhodně zavrtěl hlavou. „Jsem tady sice na svou pěst, ale to mě neopravňuje ničit lidskou loď. Navíc bych ohrozil život toho člověka. To raději ohrozím ten svůj.“

„Celá loď vybuchne!“ vykřikla Erin.

„Proč myslíš, Erin?“ vložil se do toho Daniel.

„Protože jsem to tak naprogramovala, ty tupče!“ zaječela Erin a vrhla se ke Kchratovi, aby s ním zatřásla. Musí ji zachránit tak jako tenkrát. Ukradnou loď a doletí na stanici. Tam jejich varování teprve dostane tu pravou naléhavost, když k němu připojí smrt dvou set lidí z průzkumné lodi Ethernal.

„Stejně jako jsi to naprogramovala ve vašem průzkumném plavidle, Erin?“ zeptal se Daniel.

„Že ti to ale trvalo,“ ušklíbla se a vzala Kchratovu hlavu do svých dlaní. „Zemřeme tady, jestli se rychle nedostaneme ven.“

„Dobře,“ přikývl Kchrat. „Nejsem už členem své rasy, Chritn. Svou službu jsem ukončil. Už nemusím své tělo chránit před zničením. Letěl jsem sem i s vědomím, že když se vaši vůdci rozhodnou mě zabít, tak to tak bude,“ pronesl s ledovým klidem a ona se roztřásla.

„Takže to je konec,“ špitla a svět se jí zatočil před očima. „Ne,“ zašeptala zoufale. „Kchrate, ne!“

Jekot alarmu najednou utichl, blikající červená pohasla a silové pole se opět obnovilo, aby uzavřelo Erin v Kchratově vězení. Daniel se s povzdechem zvedl ze svého křesla.

„Erin Marthenová, jste zatčena pro podezření z úmyslného zabití osmi členů posádky průzkumného letu G216,“ pronesl smutně. Překvapeně se na něj otočila. „A pro pokus o sabotování průzkumné lodi Ethernal.“

„Jak –?“ vydechla šokovaně.

„Možná jsi dokázala oklamat osm astronautů, Erin. Ale tady je dvě stě šikovných lidí, kteří tvoje kroky sledovali od samého začátku,“ vysvětlil jí stručně. „To jsi chtěla spáchat sebevraždu? Nebo proč jsi sabotovala ten let? Kvůli tomu, že jsi potratila?“ zeptal se, když vzdorně semkla rty.

„Hajzle,“ zavrčela.

Nahlas si povzdechl a potřásl hlavou. „No nevadí, třeba se to dočtu ve tvém deníku. Mimochodem díky, že jsi ho připojila, všechno jsme si stáhli. Samozřejmě do zabezpečeného úložiště, aby se další jednotky nenakazily tím tvým virem.“ Obrátil se ke dveřím a zadal několik příkazů do ovládacího panelu. Mezi hlavním prostorem laboratoře a vstupem vyrostlo nové silové pole.

„Kchrate, mohu tě teď poprosit, abys ji nějak šetrně zbavil vědomí? Přesuneš se do hlavního prostoru laboratoře, a potom ti najdeme vhodnější kajutu, aby Erin zůstala zcela izolovaná. A ta snídaně tady je samozřejmě tvoje.“

Erin se nevěřícně otočila na sedícího Kchrata. Zvedl k ní hlavu a jeho ocelově modré oči byly skutečně plné bolesti.

Hra na smrt: přišel jsem, viděl jsem, vyšetřil jsem

18. Červen 2020 - 17:28

Bohémská dvojka vyšetřovatelů se vrací ve svém druhém vydaném, celkově však třetím případu. Kniha s názvem Hra na smrt vyšla v nakladatelství Mystery Press opět jen v elektronické podobě. A jak je to vlastně s tím počtem knih si můžete přečíst sami ve zdařilém doslovu z pera syna samotného autora. Navíc se zde dozvíte i to, zda nové vydání vychází z textu původní verze či druhého upraveného vydání (a proč tomu tak je), něco málo o autorově životě a mnoho o jeho dalších dílech a těžkostech s jejich vydáváním… Zkrátka, u některých knih se vyplatí číst předmluvy a doslovy, a Hra na smrt je jednou z nich.

Vyšetřování zahájeno!

Případ sám začíná letícím kusem masa. Už jen létající maso je samo o sobě věc poměrně podezřelá, ale když se ukáže, že se jedná o část lidského srdce, navíc ve stádiu pokročilého rozkladu, začíná být vše ještě mnohem tajemnější. Místní policejní oddělení rozjíždí zuřivé pátrání, zatímco pánové Smetana a Veliký sedí ve své oblíbené restauraci a ve společnosti dvou sličných dam popíjejí decentně alkohol.

Je nadmíru jasné, že čtveřice amatérských detektivů (tedy, aby bylo jasno: Veliký, Smetana a do vyšetřování se vloží i obě dámy) by zvládla svoji práci lépe než místní vyšetřovačka i ve značně podroušeném stavu. Na této premise je založen celý děj; nečekejte, že amatéři jen přispějí profesionálům sem tam dobrou radou, oni je doslova táhnou za sebou a nechávají je sbírat drobečky a zajišťovat stopy, aby vše bylo oficiální. Minimálně první polovina příběhu díky tomu však získává zcela nový rozměr a prvek.

Výše zmíněným prvkem je humor. Valná část případu je velká detektivní šaráda, u které se budete potutelně uculovat. Zejména Veliký dává svým bývalým kolegům lekce a baví se na jejich účet. Bonmoty létají vzduchem s vysokou kadencí a oba hlavní mužští protagonisté se po většinu času chovají tak, že bych se nedivil, kdyby se při žádosti o legitimování prokázali občanským průkazem na jméno Josef Švejk. Vrcholem všeho je scéna s přepadením v jejich bytě, která se zapíše do myslí mnoha čtenářů na velmi dlouhou dobu.

Dobře, uznávám, že já patřím k milovníkům děl psaných s humorem a nadhledem a že jsem slyšel i názory, typu: „Dělat z policajtů úplný blbce je trapný, ty jejich (myšlen Mystery Press) vážný detektivky jsou lepší – a tohle se nedá číst.“ Jinými slovy: autorův odlehčený přístup nemusí sednout každému. Ještě je třeba v této souvislosti zmínit, že s tím, jak se smyčka utahuje a pachatel se ocitá blíže a blíže svému polapení, humoru ubývá a začíná se hrát v mnohem vážnějších a temnějších tónech.

Vyšetřování pokračuje

Přidejme ještě pár slov o případu samotném. Celá věc se má tak, že v kalichu na střeše kostela je nalezena mrtvá dívka. Její totožnost je neznámá a stop proklatě málo. Vyšetřovatelé proto zkouší i mnohé zoufalé možnosti jako je kartářka, spiritisté nebo hledání pravdy ve víně a jiných lihovinách.

Na textu je znatelné, že byl psán „kdysi dávno“ v sedmdesátých letech. Nejde jen o dobové zasazení, ale i o stylistiku, stavbu vět a použitá slova. I přes to všechno je text čtivý a stále má čtenářům mnoho co nabídnout. Podobně jako u svého předchůdce je dobově pojata i úvodní obálka Daniela Špačka.

Co se naopak nezměnilo ani v nejmenším, je způsob, jakým je případ vyšetřován. Předně Velinský oproti prvnímu případu, Spravedlivé pistoli, udělal velký posun v práci s textem. Děj příběhu je ucelenější, soudržnější a celý vývoj působí mnohem koncepčněji. Počáteční autorské nadšení bylo nahrazeno rozmyslem a ve výsledku je to citelně znát. Vyšetřování se odvíjí pěkně krůček po krůčku, mnohé stopy jsou jasně na očích, ale jejich význam je odhalen až prostřednictvím nových kontextů a indicií… Díky tomu má čtenář několikrát pocit, že drží vraha za ruku, aby se ukázalo, jak ošklivě se mýlí.

Podezřelých jsou doslova zástupy a každé další svědectví usvědčuje jiného pachatele. Pokud máte rádi detektivky s komornějším prostředím, budete mít pocit překombinovanosti, i když do sebe vše logicky zapadá a nikterak nedrhne. Postavy jsou pojaty specificky: díky zpracování s nadsázkou a ironií je občas těžké věřit jim některé vážné momenty a pro mnohé čtenáře budou kvůli svému švejkování „šustit papírem“. S tímto obviněním ostatně nelze než souhlasit, protože takhle se běžný člověk opravdu nechová. Na druhou stranu si stěží dovedu představit někoho, kdo by si kvarteto hlavních hrdinů neoblíbil a nedržel jim palce.

Ale pokud snesete trochu toho (mnohdy i nekorektního) humoru na účet mužů zákona v lehkém retro balení, máte šanci objevit výbornou detektivku, kterou Hra na smrt Jaroslava Velinského bezesporu je. O detektivku tu jde totiž především, a pokud si odmyslíme všechny ty kašpařinky okolo, zbyde opravdu zajímavý případ s mnoha slepými cestičkami a brilantní vyšetřovatelskou­ prací.

Jaroslav Velinský: Hra na smrt

Vydal: Mystery Press, 2018 (pouze jako e-book)

Obálka: Daniel Špaček

Počet stran: 270 stran

Cena:199 Kč

Dvacetiny s Fantasy Planet: Mystery Press představuje tak trochu historické kusy

18. Červen 2020 - 10:54

A začneme Ellisem Petersem. Pod tímto pseudonymem se skrývá Edith Mary Pargeter, anglická spisovatelka. Mystery Press se rozhodl oprášit její historickou detektivní sérii s bratrem Cadfaelem, která má v originále dvacet dílů.

V Mystery Pressu zatím vyšel pouze první díl, Zázrak svaté Winifredy. Bratr Cadfael se v roli tlumočníka vydává se svými bratry vyzvednout a přemístit ostatky svaté Winifredy, a když je nejhlasitější odpůrce přesunu zabit, nezbývá než vypátrat vraha. Před bratrem Cadfaelem se postupně začíná skládat celá mozaika; a ukazuje se, že za vraždou se skrývá mnohem víc než boj o ostatky světice.

V současnosti se připravuje druhý díl tohoto cyklu, Splátka růží. Zajímavé je, že v originálním řazení série je tato kniha až třináctou v pořadí.

 

A nyní již do českých luhů a hájů. Jméno Jaroslava Velinského bude známější zejména starší generaci čtenářů. Mnozí možná budou znát i pseudonym tohoto muže  – Kapitán Kid, pod kterým se proslavil zejména mezi trampy. Tento muž je spjatý s Rodokapsy, patří k průkopníkům sci-fi, ale ze všeho nejvíc ho proslavily jeho detektivky. Kromě série s Otou Finkem napsal trochu opomíjenou, ale čtenářsky vděčnou sérii kriminálek s penzionovaným kriminalistou Augustinem Velikým v hlavní roli. A právě tu se rozhodl Mystery Press spolu se synem Jaroslava Velinského, Frederikem, znovu vzkřísit.

Případy Augustina Velikého mají silný příběh na pozadí. Zejména počáteční díly byly díky satiře a samotné osobě autora postihovány režimem, a tak se druhý díl nedostal na pulty tehdejších knihkupectví vůbec.  K dopsání posledního dílu se zase vrátil až po spoustě let…

Mystery Press vydal čtyři případy; všechny prozatím formou e-booků. Jako první spatřila světlo světa Spravedlivá pistole, ve které se poprvé kriminalistický důchodce Augustin a jeho bohémský parťák Josífek Smetana dostali ke slovu. A Velinský předvedl, že kromě detektivky umí přimíchat do svých knih i spoustu humoru (s řádnou dávkou toho černého a nelítostné ironie). Kromě jiného zjistíte, že populární smažák není rozhodně porevolučním hitem.

V rychlém sledu vycházely další případy: Hra na smrt, humorný a zároveň tíživý případ, Mrtvý z Olivetské hory, který byl poměrně komorní a odehrával se v trampském táboře a na závěr i Krvavá fontána spojená s místní legendou.

Mystery Press má s „augustinkami“ velký plán: chystá jejich souborné vydání v jedné knize a společně se čtveřicí již vydaných případů a má v rukávu ještě jedno velké překvapení!

Hladovou smečku je třeba nakrmit. Zlatem a krví!

17. Červen 2020 - 16:33

Hladová smečka představovala v době vydání hned dvojitou fantasy premiérou. Nakladatelství Mystery Press mělo do té doby na svém kontě z fantastiky pouze sci-fi Jiřího Mazurka, takže tato fantasy je pro nakladatelství zaměřené primárně na detektivky a thrillery „tou první“. Jenže Tomáš Němec, muž stojící v pozadí Mystery Pressu, nemá ve svém životopisu nadarmo pozici šéfredaktora Pevnosti nebo třeba autorství knihy ze série JFK, a navíc má i čich na příběhy, které by mohly mít komerční úspěch. Pro Martina Sládka, autora knihy, je zase Hladová smečka jeho prvním fantasy románem. Na svém kontě má sice jeden postapo román a povídkovou knihu navázanou k osudům hlavního hrdiny Smečky, ale poprvé je zkrátka poprvé.

Vikingové proti klasikům

Hladová smečka zvedla slušnou vlnu čtenářského zájmu. Přiznávám, z mého pohledu je to trochu s podivem, protože v době vydání fantasy s vikingskou tematikou v našich končinách příliš nefrčely, což ve své podstatě znamená, že se téměř nepsaly. Snad jedinou českou výjimkou, o které by se dalo hovořit, byly romány Jaroslava Mosteckého.

Na druhou stranu je pravda, že prostředí Vikingů tvoří víceméně jen umně použitou kulisu, a podobný příběh by se dal napsat i z mnoha jiných prostředí; určující totiž je, o čem tenhle příběh vlastně pojednává a jak ho autor pojal, nikoliv kde se děj odehrává. A právě zde se dostáváme k podstatě toho, proč měla kniha od samého počátku potenciál zarýt se čtenářům do srdce. Český čtenář totiž má rád silné hrdiny – a tím bezesporu Harald, jak se hlavní postava jmenuje, je! Nabručený chlapík s jizvami po celém těle, ale především se zjizvenou duší. Muž bojující za peníze s kýmkoliv; bojovník, který v životě prohrál pouze jediný boj – boj s alkoholem, ve kterém se snaží utopit svoji mizernou minulost. Harald navíc patří k těm vyvoleným mužům, kteří vládnou magickou silou (to je jinak výsadou žen), takže si dokáže ve svízelných situacích sem tam vypomoci nějakým kouzlem.

Na základě toho bývá Sládek srovnáván s klasiky žánru jako je Sapkowský, Howard nebo Gemmel. Samozřejmě, jistá podobnost by tu byla, ale čtenáři rychle zjistí, že do bot mistrů řemesla autor ještě zdaleka nedorostl. To samozřejmě neznamená, že by Hladová smečka byla špatná, jen bychom to s těmi superlativy neměli přehánět.

Sládkovou výhodou je, že kniha není jeho úplnou prvotinou a že už je vcelku vypsaným autorem. Dokáže slušně kočírovat tempo příběhu, popisy detailů stačí přesně na vylíčení nehostinné krajiny bez přehnané míry podrobností. Postav v ději figuruje také rozumné množství – většinu z nich si budete pamatovat, aniž byste museli pracně dohledávat, kdo to vlastně je. Děj je poměrně přímočarý – autor neláká na parádičky a dějové veletoče; jeho cílem je dát čtenáři svižný dobrodružný příběh, ze kterého bude mít po přečtení dobrý pocit, a to se mu daří.

Muž bez minulosti

Ještě na dva skoky zpět k Haraldovi. Tenhle chlapík má totiž jednu zajímavou vlastnost: v rámci příběhu téměř postrádá jakoukoli minulost. V ději najdete pár náznaků, ale nic víc. Bohužel, předchozí povídkovou knihu Hodina vlků, ve které se Harald také představil, jsem nečetl, takže netuším, nakolik je popsána v ní. Naštěstí pro Hladovou smečku není minulost hlavního hrdiny klíčová. Samotář, který se ocitá ve zcela cizím prostředí, zkrátka nemá chuť vykládat o svých nočních můrách každému na potkání.

Druhý skok zpět je ke srovnání s klasiky žánru. Sládek dal svému hrdinovi do vínku něco, co se jen tak nevidí. Asi vás to překvapí, ale Harald má pud sebezáchovy! Nevrhá se do nebezpečí hlavou napřed a nestartuje bez rozmyslu při každém dívčím křiku, nýbrž se chová oproti svým „konkurentům“ podstatně racionálněji. Netvrdím, že občas neumí provést s prominutím pěknou blbost a i ženy mu dokážou pořádně zamotat hlavu, ale…

Problémem při čtení jsou některé nevytyčené hranice. Obecně se autor do vysvětlování zkrátka moc nehrne, ale například u magie, kde není vysvětleno, jak vlastně funguje a co s její pomocí Harald dokáže, je to vyloženě na škodu. Vyprávění je svižné a podobné momenty díky tomu přelétnete strženi vírem událostí, ale sem tam některý kouká jako pověstný kámen nad hladinou, který celou loďku příběhu povážlivě rozkolébá.

A když už je řeč o té magii… Většina příběhu se bez ní obejde, ale občas funguje jako berlička, o kterou se autor opře ve zdánlivě neřešitelných situacích. Můžeme láteřit, že to dělají jiní a že to patří ke koloritu fantasy, ale tuhle drobnou „výpomoc“ prostě neomluvíme.

Hladová smečka je velmi milým překvapením. Knihu doslova zhltnete díky Sládkovu umnému vypravěčskému stylu, ale v chutném pokrmu se nachází pár nelogičností a nedotažeností, které mohou náročnějšímu čtenáři uvíznout v krku. Nezbývá než doufat, že se s Haraldem ještě setkáme, protože rozhodně nezklamal!

Martin Sládek: Hladová smečka

Vydal: Mystery Press, 2018

Obálka: Michal Suchánek

Počet stran: 288

Cena: 279 Kč

Dvacetiny s Fantasy Planet: Mystery Press představuje Martina Sládka

17. Červen 2020 - 10:02

Martina Sládka již od raného věku fascinovaly příběhy. Ze všeho nejvíc ty s vikingskou tematikou, ale oslovilo ho i postapo. Netrvalo dlouho a v jeho autorském šuplíku se začaly objevovat první příběhy.  A když už je ze šuplíku vytáhl, dostavily se i první úspěchy v podobě výsledků v soutěžích.

V roce 2013 vyšla první samostatná sbírka postapo sci-fi povídek s názvem Nabídka, která se neodmítá.  V roce 2016 přišel první Sládkův vikinský nájezd v knize Hodina vlků, další povídkové sbírce, ve které se představil hlavní hrdina Hladové smečky (Mystery Press, 2018).

V současné době údajně Martin Sládek píše další knihu – tentokrát sci-fi. Zlí jazykové ovšem tvrdí, že  propadá depresím nad svými minulými texty s bělítkem v jedné a lahví čehokoliv s obsahem alkoholu v druhé ruce.

 

A co nám Martin Sládek přeje?

Díky za existenci. Fantastika je díky vám pro spoustu lidí méně okrajovým žánrem, než by byla bývala (a přitom jediným rozdílem oproti smyšlené beletrii je fakt, že se tam dějí nadpřirozené věci – v realitě se také dějí nadpřirozené věci, například trvalé volební preference ANO, a nikdo se tomu nediví). Díky za příležitosti, za recenze, za přístup. Jen tak dál.

Stránky